Ještě že máme sousedy

Tím, že jsme se přestěhovali z Prahy, zařadili si nás sousedi automaticky a jednou pro vždy do kategorie nemožných jelit a největších neschopů na světě. Na mě toto označení sedělo docela přesně, ale Míra byl jejich nedůvěrou docela dotčený.

Jeho rodná vesnice se stala jednou z okrajových částí Prahy až v době, kdy mu bylo skoro deset let. Dětství strávil na velké zahradě, která končila tam, kde začínalo pole. Rodiče pěstovali všechno možné a Míra, i když zahradní práce nesnášel, díky svému skvělému pozorovacímu talentu vždycky věděl, co se jak dělá. 

Ale na to naši sousedi nedbali. Pražáci od vedle se stali oblíbeným předmětem jejich pozoronosti a terčem posměchu. Hned na začátek jsme je hodně rozesmáli násadou na motyce. Nechápali jsme, kde je problém. Naše nářadí bylo normálně zakoupené v obchodě... Oni si své násady samozřejmě odjakživa vyráběli sami, a to z lísky a kulaté. Naše nemožná směšná násada je buková a světe div se - hranatá. 

Ze začátku jsme na jejich jednostranně zábavnou hru "Vy nic nevíte, my víme a umíme všechno" přistoupili a chodili k sousedům pro rady. Přeci jen, byli místní... Například nám při přestavbě domu doporučili elektrikáře. Dokonce revizáka! Jeho působení na naší nemovitosti by vydalo na samostatnou kapitolu tohoto blogu. Zkrátka a dobře, takový odborník by v Praze letěl tak rychle, že by se nestačil ohlížet. Když jsme si po pár letech komukoliv stěžovali, že s našimi elektrickými rozvody to není velká sláva, vždy jsme se setkali se stejnou odezvou: "Jó tenhle? To jste si měli pozvat raději někoho lepšího!" (Rozuměj kohokoliv)

Rady se nám bohužel nevyhnuly ani později. Koupili jsme jednou meruňku. Dnes už víme, že v místním chladném podnebí to byl jen další naivní nápad, ale budiž. Když se stromečkem Míra vyrazil na zahradu a začali jsme vyměřovat, kam ho dáme, ozvalo se zpoza plotu: "Tam ho nedávej!" Vyměnili jsme si otrávené pohledy a jali se posunout tak, aby nás pokud možno nebylo vůbec vidět. Udělali jsme děsně nenápadně pár kroků, načež se ozvalo: "Jó, tam ho dej!" Chvíli jsme ještě trucovali a vzájemně se ujištovali, že si přece na SVÉ zahradě můžeme dělat, co se nám zlíbí. Nakonec jsme sklapli a vykopali jámu na sousedem určeném místě. Bylo totiž opravdu nejlepší.

Časem jsme se profesionalizovali natolik, že jsme všechny práce na zahradě plánovali zásadně na nedělní dopoledne. To byli sousedi v kostele a naše neschopnost se tak oběšla bez komentářů. Prvním rokem jsme ovšem ještě neprozřetelně zjara s pilkou a štaflemi vyrazili udělat - poučeni příručkou - omlazení jabluňky u kompostu odborným řezem. Taková aktivita samozřejmě nemohla uniknout cvičenému oku starého pána. Jeho: "Tam už žádný jablíčka neporostou" se stala mou oblíbenou a opakovanou hláškou, kterou Míru spolehlivě při každém pravidelném prořezávání vytočím.