Můj Blog

Veronika Vojáčková

Před několika týdny jsem jela autem do 6 kilometrů vzdáleného městečka vyzvednout naší Zůzu na nádraží, vracela se ze skautské výpravy. Na kopci za vedlejší vesnicí jsem u silnice zahlédla chlapíka s kanystrem v ruce. Šel stejným směrem jako já.

Všechno se neustále mění. Když se nad tím zamyslíme, tak pokaždé, když mrkneme, otevíráme oči do nového světa. Je kompletně proměněný, jiný, nový. A po dalším mrknutí zas. A zas. A zas. Vidíme vlastně film, který se skládá z nekonečného počtu rozdílných okének. Jedno okénko za druhým. A každé je trochu jiné.

Nedávno jedna dobrá duše napsala mému muži komentář k jednomu z jeho velmi starých obrovských obrazů, že se jí nelíbí. Jako důvod uvedla to, že se jí nedaří ho zpozitivnit. Obraz! Dosyta jsem se té ezoptákovině nasmála a nechala to být. Jenže pak...

Splněnej sen

03.04.2023

Splněný sen může vypadat všelijak. Někdo prochodí dvoje boty na poutní cestě do Santiaga, jiný na kole 12 dní projíždí vesničky v předalekém Bhútánu a někdo úplně jiný třeba skáče z mostu s lanem kolem pasu. Lidi mají různé libůstky. Já teď o víkendech sedim v jednom kamrlíku v Budějicích a...

Jsem samožer. Jak jsem to zjistila? Nejlíp se zasměju svým vlastním vtipům. Jako je už doufam dávno všem jasný, že já jsem tady hlavní bavič rodiny... Ale netušila jsem, jak moc vtipná vlastně jsem. Dokud... dokud Míra občas nepustil nějaké to video, kde mluvim i já. Tímto nechtěným pokusem se zjistilo, že sama sebe rozesměju zaručeně nejlépe....

Jedna paní, co se strašně ráda fotí, psala, že v posledním roce přestala věřit na leccos a dokonce i nějaký ten kalendář a už ví, že žádný rok neexistuje a tudíž ani minulý rok neskončil a nový nemohl začít. Chápu, jak to myslí, ale říkám si, že je docela škoda nevyužít potenciál, který se nám v podobě možného ukončení...

Přemýšleli jste někdy nad tím, co byste ještě chtěli stihnout, než si pro vás přijde? Myslím zubatou... zkrátka než půjdete do penálu? Co byste si fakt vyčítali, že jste neudělali? Já jo. Ale vždycky to byly čistě hypotetické úvahy, nikdy zkrátka nešlo tak moc do tuhého, abych si tuto zásadní otázku položila natvrdo, bez vytáček.

Natankovala jsem plnou nádrž za 2200. "To je teda drahota!", postěžovala jsem si pani pokladní v důchodovém věku, aby řeč nestála. "Je." Na chvíli se odmlčela a hleděla zamyšleně skrz výlohu ven na poklidnou ulici. "Ale stejně za všechno můžou ty Ukrajinci." "Jak za všechno můžou?" udivilo mě, jak má paní jasno. "Myslíte jako, že si tu válku dělaj...

Mám kamarádku, říkejme jí Pája. Před lety sdílela na síti nejstrašnější fotku, jakou jsem do té doby viděla. Zcela bez varování na mě mezi reklamami na fusekle a příspěvky z dovolených vyskočila mrtvá mladá žena, ležící na zemi. Po ní se plazilo její miminko, dožadujíc se kojení. Nevím, z jaké války tahle fotka byla, ale zasáhla mě totálně.

Stojím opřená zády o jeden z kamenů posvátného kruhu, který má mít obrovskou energii. Na tyhle věci moc nevěřim a nikdy nic necítim. Jsem neduchovní poleno. Zavřu oči a najednou mě napadá otázka: "Co přinášíš?" Musím se smát. Otevřu znovu oči a koukám na Bětku, jak s malou Amálkou zcela nepředpisově poskakují po středovém plochém kameni, tančí a...