Když jsem dneska ráno vezla Kubu do školy, vzpomněla jsem si, jak vždycky když jsme přijeli z Prahy na chalupu, náš starý pan soused se ptal: "A jak je v Praze?". Měl na mysli počasí. Tahle otázka nás vždycky spolehlivě zaskočila. Jak tam vůbec je? Začali jsme pátrat v paměti, ale nic kloudného jsme nebyli schopní dát dohromady. Asi hezky, zamumlali jsme a nechápali, co starý pán na tom počasí pořád má.

Když žijete ve městě, je vám nějaké počasí v podstatě ukradené. Stejně jste většinou někde vevnitř. Maximálně krátká procházka nebo nějaké to přeběhnutí z chladu do tepla... Ale jestli svítí sluníčko, prší, kvílí orkán nebo je dvacet pod nulou, vás právě netrápí. Topení topí, světla svítí, silnice jsou většinou uklizené, do střechy nezatéká...

Jenže na vsi je tohle jiné. Tady nás počasí zajímá, ono nám totiž věčně komplikuje život. Leze nám do něj. Ono na nás přímo útočí!

Tady sněží

Dneska napadl sníh. A když napadne sníh a my vezeme děti do školy (teď jen jeden kousek, další dva si schováváme před viry povinně doma), je ten sníh na silnicích. Jezdíme do školy asi 13 kilometrů, protože tam je malotřídka, kde jsou na ty naše poklady hodní. Cesta je to krásná - lesy, rybníky, pole, chaloupky... samoty uprostřed ničeho... ale to je právě ten problém. Tady, kde lišky dávají dobrou noc, jsou úseky, kde se nejen že nesolí, neposypává štěrkem, ale ani neprotahuje! A tak jsem dneska půl cesty jela na dvojku a doufala, že v nějakém tom romantickém rybníku neskončíme i se synátorem.

Na cestu zpátky jsem se rozhodla potomka raději svěřit českým drahám, to je taky romantika a navíc mnohem bezpečnější.

Taky tady mrzne

Další věc u nás na vsi je jiná než v paneláku, a tou je topení. Když je zima venku, je zákonitě zima i vevnitř. Pryč jsou samozřejmě doby, kdy jsme na chalupu jezdili jen na víkend a strávili ho pokaždé navlečení v nejteplejším oblečení s kulichy na hlavě, strkaje se o nejvýhřevnější místo u malých nevýkonných, leč děsně autentických kamen.

Teď už máme komfort. (Nó jó pražáci!!!). Máme kotel a ústřední topení. Každé ráno ale chca nechca, v bohatství i v chudobě, ve zdraví i nemoci a ano, i dokud nás smrt nerozdělí, musíme vylézt na dvůr, nanosit ze stodoly dřevo, zatopit a pravidelně chodit přikládat. Když na to zapomeneme, zima nám paměť rychle napraví.

Leden a únor, to jsou pro nás nejdepresivnější měsíce. Vánoční těšení je pryč a do jara daleko. Nosíme do kamen, doufáme, že i letos nám dřevo vydrží a že tuhle zimu opět přežijeme. Je to zvláštní pocit, že co si neuděláte sami, prostě nemáte... Chvíli nám trvalo, než jsme se s ním naučili žít.

Jsou to asi dva roky, kdy jsme se rozhodli sobě i dětem tohle chmurné období ulehčit čtením Karafiátových Broučků... Romanticky...

A víte vy vůbec, jak dopadli? Umrzli.