Deník Antivakserky 11 - Nádech. Výdech.
Ve chvíli, kdy se malé dřevěné městečko ponořilo do tmy a policisté začali obcházet, aby došlo k okamžitému uzavření stánků, my už seděli v autě. Pod dojmem emotivního projevu pořadatelů, doprovázeného tu pískáním a protesty, tu potleskem, se Zůza rozbrečela. Taky jsem brečela, jsem už taková. Na svatbách a pohřbech bulím. Tohle byl hodně zbytečný funus. Adventní pohřeb radosti.
Vypadá to, jakoby se vláda snažila odepřít nám cokoliv, z čeho bychom mohli mít sebemenší potěšení. Trhy dneska praskaly ve švech, hlava na hlavě. Každý chtěl na poslední chvíli - snad do zásoby - urvat kousek té vánoční nálady. Fronta na trdlo přes půl náměstí...
Říkám si, že na tom nejsme tak špatně. Kdyby se lidi děsili nemoci, nikdy by se tu v davech jeden k druhému netiskli. Kdyby se lidi děsili nemoci, na obličejích by měli respirátory uhemované ze všech stran. Nemají. I přes tu všechnu hrůzu, kterou jsme dva roky krmeni, chtějí žít normální život. Chtějí děti posadit na kolotoč a vyfotit si je, jak točí volantem nevkusně barevného miniaturního autíčka. Za rok už třeba budou přece moc velcí... Chtějí se zastavit s přáteli a potřást jim rukou.
Naše bezmoc a beznaděj dosahuje vrcholu. Nikdo nás neslyší. Bezcílně bloumat po nákupáku a cpát své peníze nadnárodním firmám můžeme do omrzení, ale projít se s dětmi po trhu, podpořit místní živnostníky, zabruslit si a nacpat břicho čerstvě upečeným trdelníkem, nesmíme. Vše, co nám přísluší, je řešit počty mrtvých, kolabující zdravotníky, pozorovat každou rýmu, jestli se z ní teď už definitivně vyvine ona slibovaná hrůza a dělat, co se nám řekne. Na nic jiného nemáme nárok.
Zocelujeme se, zvykáme si, snažíme se podporovat jeden druhého. Je to teď opravdu husté. Telefonujete s kamarády, co mají covid nebo s kamarády, co jejich kamarádi mají covid. Připadáte si jako v šíleném scifi filmu. Zfetovaný scénárista přidává další a další scény dramatu z neblahé budoucnosti, ve které nechcete žít. Snažit se chytit nemoc, které se tolik obává celý svět? Musíte. Pokud nechcete být vyhozeni z práce, pokud chcete jet na lyžáku se spolužáky na vleku, pokud chcete se svým batoletem na cvičeníčko, pokud chcete vystupovat se svou kapelou atd. atd. Zkrátka pokud chcete mít půl roku klid.
Dospělému synovi jedné kamarádky v práci v pondělí řekli, ať už příští pondělí nechodí, pokud se nenaočkuje. Napnul všechny síly a ve středu už volal, že je pozitivní a marodí. Práci si prozatím udržel.
Jedna známá povídala, že jí připadá, že celé současné dění nás má naučit postarat se sami o sebe, každý sám za sebe. Asi fakt jo. Očkování rozhádalo rodiny, přátele, vrazilo klín mezi partnery. Zdravotnictví kolabuje a zabijácký virus léčíme čajíčkem a paralenem sami doma. Lékaři se k nám chovají často hnusně, nepotřebují nás, své pacienty si najednou vybírají. Očkovaní prý budou mít v lékařské péči přednost před neočkovanými. Naše práva jsou porušována. Denodenně jsou překračovány naše hranice. Věčně jsme nuceni do věcí, které nechceme dělat. Učíme se lhát, přetvařovat se a podvádět.
Přesně vím, kdy jsem nepříjemný pocit, že jsem na všechno sama a nikdo mi nepomůže, pocítila v největší intenzitě. Když jsem čekala Kubu. Bylo to mé třetí těhotenství. Tři roky jsem neviděla gynekologa, nechtěla jsem do porodnice a vůbec. Ale někde uvnitř jsem se děsila, že se něco stane a já budu doktory potřebovat. Třeba, že nezvládnu porodit doma a budu muset jet do nemonice. A oni mi to tam pak dají sežrat, budou na mě zlí. Celá ta zkušenost tu byla pro to, abych si uvědomila, že jsem dost silná, že zvládnu žít svůj život bez pomoci, bez rad a souhlasu ostatních, dokážu to. A na druhou stranu, když budu potřebovat, že si o pomoc klidně můžu říct a ono to s tím odsouzením asi vůbec nebude tak zlé.
Zdravý člověk, který nevyhledává lékařskou péči je už dlouho zcela nelogicky považován za nezodpovědného.
My, co léta nechodíme k doktorům, máme dnes ale přece jen jednu velkou výhodu. Jsme zvyklí poradit si sami. Když jsme nemocní, napereme se vitamíny, prolijeme se čajem a své potíže vyležíme. Hledáme a řešíme psychické příčiny našich nemocí, staráme se o své zdraví jinak než pomocí chemických preparátů.
Nedovedu si představit, jak se asi cítí člověk, který byl zvyklý při prvním zakašlání vyrazit k doktorovi pro antibiotika.
Režisér Igor Chaun teď covidem prošel a radil, že ona nemoc je hodně o tom, udržet se v klidu, nezačít panikařit. Protože, jak se člověku začne hůř dýchat a jak ze zpráv ví, že se může udusit, snadno začne zmatkovat. Odříznout se od zpráv, zkušeností ostatních a ponořit se do svého klidu, odpočinout si. Soustředit se na jeden nádech za druhým. Když na vás přijde úzkost z toho všeho, kam to tady vede, zkuste to také. Nádech. Výdech.
Protože stres, co se na nás valí ze všech stran, snadno dokáže člověka zabít. I bez covidu.