Deník Antivakserky 32 - To tu bylo vždycky

Ani nevíte, jakej balvan mi dneska zbuchnul, taková úleva! Nemůžu napsat z čeho, protože tentokrát už jsem musela překročit pro mě dříve naprosto nepřekročitelné. Ale jinak to nešlo, fakt ne. Když jde o děti, musí jít zásady stranou... Vy víte, že jsem slepičí prdelka a co nevim, to nepovim. Ale tohle fakt neprozradim. Třeba jednou přijde doba, kdy zase budeme moct psát cokoliv si zamaneme a pak vám to všechno řeknu ale spíš si to už vůbec nebudu pamatovat, protože mně tou hlavou pořád něco lítá. A to, co mě děsně tankuje a rozčiluje dneska, je zítra zase pryč.

Takže dnes o stopadesát tisíc kilo lehčí a 5 šedivých vlasů bohatší... Kdybych chlastala, bouchnu šampus! Dobrá věc se podařila, navzdory všem protivenstvím.

Dneska jsem zachytila dva příběhy ze života a protože já tady cenzůru nemám, napíšu je. Povzdech pro mě neznámého muže, že mu v hotelu na dveře zaklepala mladá slečna, která se nechala naočkovat právě kvůli tomu, aby jí v tom hotelu nechali bydlet. 3 hodiny po aplikaci ležela na zemi, svíjela se v bolestivých křečích, odvezla ji sanitka. Houks nehouks?

No a pak v jedné diskuzi popisovala kamarádka čerstvou zkušenost. "Dnes náhle zemřel vedoucí školní jídelny jedné ZŠ v Č. Budějovicích. Odvážela ho záchranka přímo z jídelny, za přítomnosti školáčků, kteří to sledovali z okna... Štíhlý vitální muž, kolem 45let, velmi milý a příjemný člověk. Zřejmě jako zaměstnanec a vedoucí školní jídelny byl očkován proti koronaviru..."

Samozřejmě odvětíte, že to tu bylo vždycky, jen jsme si toho nevšímali. Já si myslim, že tu nebylo vždycky, že by člověk byl živej a za chvíli byl mrtvej a ani si mezitím nesednul, jako že mu je blbě. I když o jednom případu vim. Podle legendy, která se vypráví v nádherné jihočeské vesničce Holašovice, když udeřila morová rána v letech 1520-21, opravdu lidé šli a padli mrtví. Ve vsi prý tehdy zbyli dva lidé. Samozřejmě, že první, co nás, morbidní rodinu Vojáčkovic napadlo bylo, kdo zakopal všechny ty mrtvoly...

A kdo má dobrou paměť, vzpomene si určitě na první zprávy z Číny o lidech nakažených koronavirem, kteří jdou po ulici a padnou bez života. Tak zákeřný virus to byl. Právě takové zprávy nás skoro před dvěma lety konečně správně vyděsily a přiměly hodit opatrnost a rozum za hlavu, začít šílet a dělat jedno nesmyslné opatření za druhým. 

Pravdu o počtech úmrtí a jejich příčin ukážou statistiky, až se vyloupnou. Třeba v roce 2020 jsme měli přibližně o 17 tisíc mrtvých víc než je průměr předchozích let. No, kolem 10 tisíc bylo lidí pozitivně testovaných na covid. A 7000 nám tam lítalo už před očkováním. Předpokládám, že šlo o stres a neposkytnutou lékařskou péči. Letos budou čísla bohužel ještě divočejší, protože například neočkovaní jdou dnes k doktorovi pouze ve stavu nejvyššího zoufalství.

Musím si udělat čas a naučit se v těch statistikách číst. Vše je tam tak rozepsané a rozkouskované, že člověk neví, kde hledat. Jsem líná myslet, mám raději, když to za mě nějaký odborník přežvejká a pak mi řekne. 

Byli jsme na obědě ve zdravé jídelně. Chodívali jsme tam před lety pravidelně jednou týdně, děti měly nějaký kroužek. Ale pak si Bětka zlomila nohu a byla pár týdnů na vozíčku. Do schodů jsme jí tak nedokázali dostat. A představte si, že jsme se úplně odnaučili tam chodit. Od té doby jsme nezašli ani jednou. Vzpomněli jsme si na ní až teď, když celí zoufalí hledáme místo, kde by nás nechali důstojně najíst. V pamětní knize jsme na první pokus nalistovali podpisy našich dětí "Jakub, 5 let". 

Je až neuvěřitelný, jak snadno člověk zapomene a změní svůj naprosto samozřejmý návyk. Na místo, kam jsme chodili zcela běžně, si po pár měsících ani nevzpomeneme. Jak budou vypadat naše životy, o kolik se změní naše návyky, za ta léta "s covidem". Budeme vlastně úplně jiní lidé. Snad lepší...

Máme novou vládu. Nejásám. Připadá mi, že i tihle noví věří, že jediná cesta, jak ze všeho ven, je očkování. A budou se snažit v dobré víře rozdrtit jakýkoliv odpor. Jeden ministr chce účinně bojovat s desinformacemi.

Přátelé, jestli zmizím, budete mít jasný doklad, že se mu to konečně povedlo.