Deník Antivakserky 41 - Je těžké s nimi

Někdy je té pohody tolik, že už ani nejde vydržet. V sobotu nasněžilo a tak jsme dneska šli s dětmi konečně tu sněhovou nádheru okouknout. Já vlastně nikdy nelituju, že jsme před dvaceti rokama pláchli z Prahy. Ale jsou chvíle, kdy si tohoto našeho "neuváženého" a všemi nepochopeného rozhodnutí považuju úplně nejvíc. Kdo má takový luxus, že pár kroků od baráku už je úplně mimo civilizaci a může se kochat rozlehlými bílými pláněmi a lesy v dáli? My.

Míra dneska slavnostně dodělal krásnou dřevěnou podlahu v novém dětském pokojíčku. Je to naprosto nicotný krůček pro lidstvo, ale opravdu velký krok pro člověka. Pro Zůzu. Ta holka trpělivě čekala na svůj vlastní kutloch 14 let. Dneska se tu řešilo téma sourozenectví. Bětka si přivedla kámošku. Její rodina doslova miluje, když holka vypadne k nám. Doma jí nějak hůře snášejí. Hodně povídá a potřebuje pořád zaměstnávat, neumí se sama zabavit. Má starší sestru, která preferuje klid na svůj mobil a logicky náročnou mladší sestřičku nesnáší. Naše svatá Bětka má s kámoškou nekonečnou trpělivost a taky se naučila v okamžiku, kdy už jí má plný chrup, zavelet, že jí jde vyprovodit domů.

Při smažení lívanců k večeři vyprávěla, jak jim mamka říká, že až budou dospělý, budou rády, že se maj. "Počkej, a má máma nějaký sourozence?", napadla mě zákeřná otázka. "Nemá". Aha, tak maminka konspirační teoretička tady vykládá dětem bludy o tom, jak ještě jednou ocení něco, co ona sama nikdy nepoznala! Přišlo mi to legrační. A pak Bětka v psacím stroji objevila tuto báseň:

Je těžké s nimi

Je těžké je mít rád,
je těžké s nimi žít.
Těžké se ovládat
a hned je nezabít.

Myslím, že ten pokojíček přichází opravdu za pět minut dvanáct. Tady taky klidně mohlo dojít k vyvraždění celý famílie...

Ke starému psacímu stroji jsme dostali i jeden kopírák. Pro děti hotový poklad. Učili se s ním pracovat. Jsou děsně legrační, jak jsou pro ně tyhle samozřejmé věci naprosto nové a pozoruhodné. Vzpomněla jsem si na nesmrtelnou scénku z filmu s Danym Boonem, našim oblíbeným komikem. Ve filmu Nic k proclení hraje celníka, který svému šéfovi právě nadšeně nainstaloval úplně nový počítačový systém. Žhavou novinku. Šéf na něj kouká jako tele na nový vrata a pak pronese: "Jestli mi chce takhle někdo šlohnout kopíráky, tak to teda ne!" Dany mu vysvětluje, že v počítači je textový editor, že kopíráky už odteď nebude potřebovat. "Víte, kolik měsíců zabere, než mi zase přidělej nějaký kopíráky?" Nakonec mu šéf řekne, ať vyhodí tu televizi i s tou klimatizací a vrátí mu jeho psací stroj.

Přemýšlela jsem o těch sourozencích. Bráchové a ségry nám tak nějak zdarma poskytují tvrdou, ale velmi kvalitní školu. Právě díky nim se učíme vyjít s lidmi, se kterými často nemáme zdánlivě vůbec nic společného. Já jsem si kolikrát říkala, jestli bych se se ségrama vůbec bavila, kdyby nás nepojilo to posvátné pokrevní pouto. A přiznám se, že v mnoha fázích života jsem si nebyla vůbec jistá. Ale nakonec musim dát kamarádce sourozenecké teoretičce za pravdu. Jsem ráda, že je mam. Kamarádky přicházejí a odcházejí. Ale krev se nezapře. Se ségrama se můžeme pohádat, za zády pomlouvat, ale nakonec to vždycky nějak porovnáme. 

Poslouchali jsme rozhovor se Soňou Pekovou. Ta ženská je úžasná, svým milým způsobem, nebojovným, klidným, ale pevným, od prvních náznaků pandemického šílenství bojuje za pravdu. Je úplnej Havel v sukních. Mile, laskavě a slušně povzbuzuje nás ostatní k odvaze. Musím říct, že od chvíle, kdy jsem se odpojila od zpráv z médií, je mi líp. Už se nebojím, že skončíme v koncentrákách. Soňa říkala, že věří v dobrý konec, že se začínají probouzet i někteří lékaři a v nich je velká naděje. Ale úplně stejná velká naděje je v každém z nás. Každý z nás musí narovnat tu bambusovou tyč, co máme v páteři a pevně, beze strachu a obav se postavit. Protože není čeho se bát.

Kde se vlastně bere odvaha v těchto obyčejných lidech? Kde berou svou jistotu? A jsem já statečná nebo nejsem? Když jsem začala psát tenhle blog, třásla jsem se hrůzou, že taky můžu kvůli němu dost špatně dopadnout. Protože, co je jednou na internetu, to už člověk nezapře. I přesto jsem se do něj pustila.

Tak asi trošičku statečná jsem.