Deník Antivakserky 53 - Začarovaný zámek
Chytit teď covida a prodělat ho, je vlastně vysoce racionální volba. Protože jestli je pravda, jak se říká, že tu s námi bude už navěky věků, nechci se před ním do důchodu schovávat. Čím mladší a zdravější jsem, tím lépe na první políbení. Prodělám poprvé, podruhé, potřetí a počtvrté už to bude třeba jen obyčejný sopel. Jestli Tečka někoho chrání, tak je dobré, aby bylo dobrovolná. Kdo je příliš slabý na to, teď virózou projít anebo kdo po injekcích tuze baží, nechť si jí klidně nechá vrazit.
O politiky se už nezajímam, ale co tak člověk občas zahlédne a co tak člověk občas zaslechne... Mám závažné podezření, že oni do té vlády choděj jak do Začarovanýho zámku. Než tam vlezou, jsou docela fajn, kušny plné slibů a lidskosti. Rozdávají úsměvy. Ale jak překročej práh Strakovky, udělá to "PLUMC!" a jsou z nich stejné podivné kreatůry, opakující drsné naučené nelogické fráze jako ty, co tam byli před nima. Úsměv rázem ztvrdne v škleb. Oblíbenou kratochvílí pana premiéra je v posledních dnech sdílení vět o svobodě a respektování práv a jak je to děsně důležité. Mně už to zase hlava nebere. Nechci, aby se mi uvařila a tak ho budu raději ignorovat jako tu partičku před nim. Z mnoha stran zní zklamání převeliké.
Představuju si to nějak takhle. Noví ministři a premiér, naivní holky a kluci plní ideálů a budovatelského nadšení, natěšeně přihopkají do Začarovanýho zámku. A tam už na ně čekají zlí lidé. Ti, kteří to tu doopravdy řídí a myslí to s námi všemi tak dobře. A řeknou: "Tak hele, tady dostaneš tolik a tolik milionů a budeš řikat a dělat to a to. Nebo zničíme tebe i tvojí rodinu." Protože jinak to fakt není možný...
Po týdnu od prvních příznaků už je mi dobře. Nechci to zakřiknout, tak jste nic neslyšeli... Dneska jsem s Kubou vyrazila na procházku se psem, protože to tady vypadá trošku jako v lazaretu a já jsem teď asi nejschopnější člen. Zůza byla odpoledne na dlouhatánský procházce po polích a lukách a pak se svalila na gauč. Má zimnici a možná i teplotu. Míra lehl už včera a měl docela divokou noc. Všechno ho bolí, i ty plíce už začal cítit, ale to on má při každé viróze. Moc se nevyspal, pořád se pozoroval a v nejtěžších chvilkách hroutil, jak nakonec bídně zhyne na tom ventilátoru. A to nemá při každé viróze. Radila jsem mu své osvědčené postupy. Doporučovala jsem mu přenést pozornost od vlastního utrpení na utrpení chudáků slavných nebo příběhy mrtvých dětí po očkování, ale nechtěl. Těžko radit někomu, kdo nechce...
Když už jsem se jakž takž vykurýrovala já, tak to padá kolem mě. Říkám si, že to maminkování je fakt strašně těžký, pořád máte o někoho strach. Měli nás varovat! Na krabičkách cigaret a bilbórdech by měla být důrazná varování: "Nepořizujte si děti, neskončí jen vaše svoboda, ale už navždycky se budete bát!"
Strach je sviňa. Ale věřim, že tahle obří lekce nám všem bude jedině ku prospěchu. Protože překonat svůj, nebo ten současný velmi hustý kolektivní, je skoro tak dobrý, jako vyhrát v souboji s drakem.
Tak teda do zbroje a hrrrr na něj!