Deník Antivakserky 9 - Děkuji, nechci!

Když jsem byla ještě na základce, hodně se dbalo na to, abychom nepropadli drogové závislosti. Pro mě tahle problematika byla odjaktěživa vyřešená. Aplikovat si cokoliv do těla pro mě bylo je a bude nepřekročitelné. Ani alkoholu a cigaretám jsem moc nedala. Jsem na sebe odmala opatrná a ztráta kontroly pod vlivem jakékoliv látky mi je nepříjemná. 

Učili nás tehdy jednoduchý způsob, jak odmítnout, když nám někdo drogu nabízí. Stačí prý říct: "Děkuji, nechci!" Když nás teď na ty lahodné injekce tak lákají, vzpomněla jsem si právě na tuto kouzelnou formuli.

Vláda si při pohledu na fronty na Tečku v nákupákách a na nádražích mne ruce a pochvaluje si, jak její drsná kampaň zabrala. Viděla jsem dokonce video, jak pán hned po aplikaci zkolabuje a bezvládně leží na zemi. Fakt obdivuju odvahu a nadšení těch, co i přesto dál ve frontě čekají na tu svou tečku. Já tedy ne, jsem opatrná a z principu nedůvěřivá k věcem, které pak už nemůžu změnit. To už musí být, abych si poslala něco rovnou do krve!

Když se zeptáte lidí, proč na spásnou včelku šli, jen ve velmi málo případech vám zmíní zdravotní důvody. Většina z nich chce normálně žít. Chodit do kina, do bazénu, do hospody s kamarády, do práce... některé by jinak z práce vyhodili. Tak vám nevím. Kamarádky dcera se pod hrozbou nedostudování nakonec rozhodla na tu dobrovolnou vakcínu jít. V rámci studia totiž chodí na praxe mezi postižené a tam je očko podmínkou. Je těžké být jediná jiná a navíc vyhozená ze školy, to je ještě těžší.

Co mi opravdu hnulo dneska žlučí, byl příspěvek od jedné známé, kde si stěžovala, že už osmý den má její dvouletý syn rotavirovou infekci. Nejí, nepije, má vysoké teploty a všechno vyzvrací. Doktorka jí po telefonu řekla, ať vytrvá. Zajela tedy na pohotovost. Tam malému změřili CRP a poslali ho domů, že to bude dobré. Ani ráno to ovšem lepší nebylo. Po probdělé noci, kdy kluka pozorovala, jestli ještě dýchá, si už nevěděla rady. V zoufalství napsala alespoň na facebook. Kamarádky jí poradily, ať volá záchranku. Večer psala, že už jsou na JIPu a že klučík snědl čtyři piškoty a zůstaly v něm a že její dcera doma začíná mít vysoké teploty. Myslím, že se nám dosti prodraží poskytovat akutní drahou péči tam, kde mohl pomoci obvoďák za mnohem menší peníz. Vždycky jsme se právem pyšnili poměrně kvalitní zdravotnickou péčí, obávám se, že i tyhle časy už jsou pryč. 

Když jsme na dnešním setkání vymýšleli, co v téhle divné době dělat, napadlo mě, že toho nezmůžeme moc. Ale co můžeme, je být tu pro lidi, kteří se cítí být sami, popovídat si s nimi, utěšit je, pomáhat si navzájem, být tu pro sebe navzájem. Zajímat se, usmát se jeden na druhého. Protože většina lidí, které potkáte, je totálně zdeptaná a vystrašená. Někteří se asi bojí covidu, ale ty já nepotkávám, jsou asi zalezlí doma. Spíš vidím ty, které deptají všechna opatření, která nemají smyslu ani konce. A taky je tu mnoho lidí, kteří už díky tomu všemu za chvíli nebudou mít peníze na jídlo.

Někdo mi říkal, že jsou teď stejné konstelace hvězd a planet jako za druhé světové války. Já na tyhle věci moc nejsem. Ale asi je to fakt válka. Nevím jestli s virem, ale rozhodně s námi, občany. Místo kulek tu však létají injekce. Nepřítel je jasně identifikován a naše děti padají jako nevinné oběti. Hospodářství se devastuje, zásobování začíná váznout, je nedostatek surovin, lidé chudnou...

Tenhle boj proti přeplnění nemocnic bez ohledu na oběti bude trvat do té doby, dokud na to budou peníze. Pak si snad konečně všimneme, že máme i jiné, mnohem vážnější problémy.

A třeba konečně vymyslíme opatření, která budou fungovat.