První dojem

Takhle zamračený obličej jsem snad ještě neviděla. Jako by ten člověk na tvářích nosil pětikilové závaží. Ani v okamžiku, kdy se pokusí o úsměv, se ty jeho pytle nepohnou ani o minimální kousek.

"Tak, rozhodnutá?"
"Ano," odpovím a svírá se mi hrdlo.

Nic nevysvětluje. Na svůj produkt nemusí dělat vůbec žádnou reklamu, nemusí nikoho přesvědčovat. Má své jisté.

"Hodně mi záleží na tom, aby šel syn do stejné třídy se spolužáky ze současné školy."

"Snažím se to tak dělat, půjdou do stejné třídy."

"Tak to jsem ráda, jde sem hlavně kvůli kamarádům."

"Hm," odvětí bezvýrazně a začne vyplňovat první z hromádky papírů.

"Jméno, rodné číslo, adresa..."

Pokouším se o konverzaci a prohlížím si omšele vypadající místnost. Za chvíli vstoupí postarší paní a pozdraví. Opět bez úsměvu. 

Odpovím jí na pozdrav a ona položí na stůl nějaký papír a odejde. Vyfasuju propisku na podpisy.

"Tady je souhlas s GDPR," řekne on u posledního z formulářů a vysvětlí mi, že tady souhlasím s tím, že budou evidovat zdravotní pojišťovnu žáka a tady s tím, že mu mohou dělat testy na návykové látky. U tohoto bodu se zarazím a nadzvednu obočí.

"Je to druhý stupeň. Když se jede na lyžařský kurz nebo na nějaký výlet, tak sebou automaticky bereme alkohol tester. Když nám souhlas neudělíte, nevadí, budeme případně rovnou volat policii. To víte, tohle není ta vaše malotřídka. Tam je to takové rodinné. Tady máme víc jak 600 žáků."

"A myslíte, že i ve větší škole to nejde dělat lépe?," odvážím se zeptat.

Neodpoví.

___

O 20 minut dříve.

Čekám v autě před školou, na schůzku s ředitelem jsem přijela moc brzy. Za mnou zaparkuje auto. Všimnu si ho, protože mě dojíždí ve velké rychlosti. Od té doby, co do mě jednou zezadu narazila dodávka a pomuchlala mi kufr i nervy, koukám do zpětného zrcátka.

Žena vystoupí a obejde auto. Jde otevřít synovi. První mě napadne, proč mu otevírá, vždyť to kluk určitě zvládne sám.

Otevře a vytáhne aktovku, kterou má syn na klíně a pak za ruku rve i jeho.

Syn v Kubovo věku brečí a nechce z auta vystoupit. Máma mu nadává a nakonec ho vytáhne násilím. Všímám si, že má něco s nohou.

"Co tak řveš? To tě to tak bolí?"

Kluk přidá.

"Tak pojedeme k panu doktorovi," odvětí naštvaná matka a cosi hledá v telefonu.

Kluk si rychle sedá zpátky do auta, pro tentokrát je vysvobozen.

___

Snad se tomu našemu chlapečkovi bude v nové škole líbit.