Když jsem Míru poznala, v jednom kuse básnil o chaloupce v jižních Čechách. Pro mě bylo vše, co se nacházelo za hranicí Prahy nudné a nikdy jsem nechápala, co všichni ti lidé celé dny na vsi asi tak můžou dělat.

O 18 let a 160 km později už je mi to jasnější.

Můj muž je starší než já a tak už měl leccos odžito. Dospělý život, na který já se teprve chystala, ho stihl značně otrávit. Měl už zkrátka dost všech těch povinností, výkazů, zákazů a nařízení. A snil sen o opravdovém životě. Chtěl bydlet v malebné chaloupce, chovat ovce a včely, kolem se budou potloukat slepice a ticho občas přeruší jen zakokrhání kohouta.

Ze začátku jsem jeho touhy rozhodně nesdílela, abych byla přesnější, děsily mě. Jsem holka ze Smíchova a jediným kusem zeleně, který jsem znala, byl park pod okny. Zvířat jsem se vždy bála v jakékoliv podobě a množství a hrabat se v hlíně bylo to poslední, čemu bych chtěla věnovat svůj čas.

Jenže láska je opravdu mocná čarodějka a za pár měsíců už jsme pravidelně postávali v pasáži na Václavském náměstí a dychtivě vyhlíželi "tu svou" chaloupku na realitní vývěsce. Tam jsme tenkrát taky náhodou potkali naše dnešní skorosousedy kamaráda Václava s ženou Alenou. Zjistili jsme, že v tom jedou s námi, taky plánují svou cestu z města.

Máme chalupu!

V roce 2001 se neuvěřitelné stalo skutkem a Míra na internetu náhodou zahlédl levnou chalupu v jižních Čechách. O víkendu jsme jí jeli okouknout. A opravdu neměla chybu! Suchý záchod na dvoře, prakticky neobývatelná, v hodně špatném technickém stavu. To, co se zdálo být zeleným kobercem v jedné z místností, byl hustý mechový porost. A to, co vypadalo jako plíseň na zdi v zadní místnosti, opravdu byla plíseň.

Když dnes na naše počáteční nadšení vzpomínám, jednoduše nechápu, kam jsme dali oči! Ale my byli zkrátka nadšení. To je ono! Neviděli jsme to, co je, viděli jsme to, co bude! Jak si chaloupku opravíme, zahrádku osázíme, zvířátka nakoupíme a budeme sedávat na zápraží a kochat se výhledem na svůj majetek.

Půlku peněz jsme měli našetřenou (ano, tak levná naše nemovitost byla), půlku nám půjčil můj bohatý strejda a my se stali hrdými majiteli panství. Tisíce metrů čtverečních zahrady a stovky metrů zastavěné plochy. Zpočátku jsme nemohli uvěřit, že nás odsud opravdu nikdo už nevyžene a že celý tenhle kus země je doopravdy náš.

Každý víkend jsme vyráželi směr Třeboň, tašku jsme měli pro jistotu neustále připravenou v předsíni. A trávili jsme čas, jak se moderně říká "aktivním odpočinkem". Bourali jsme, vyklízeli, zedničili, mrzli a mokli, a taky pílili na zahrádce. V neděli jsme se pokaždé vraceli sedření, ale nekonečně šťastní. Žádné sezení na zápraží se rozhodně po několik následujících let nekonalo. Tady je vždycky co dělat.

A teď napořád

Pořád jsme ale neměli za prvé peníze a za druhé ani odvahu odstěhovat se sem natrvalo. Co by tady Míra dělal? Jak bychom se uživili? Říkali jsme si, že třeba jednou, v důchodu, tady budeme konečně bydlet.

Ovšem pak přišel okamžik, který si dodnes přesně pamatuju. Zase jsme celý víkend makali, celí unavení a vymrzlí (zkuste vytopit starou promrzlou chalupu za dva dny...) sedli v neděli večer do Felicie a vydali se na dalekou cestu domů, kde nás to už dávno netěšilo. Všechno vlastně změnila jedna jediná věta: "Už toho ježdění mám dost, my se sem snad nastěhujeme!"

Než jsme dojeli do Prahy, bylo rozhodnuto.

A i když jsme nic moc vymyšlené neměli, prodali jsme maličký panelákový byt, užili si v létě svatbu na parníku, doma zabalili půl AVIE celého dosavadního života a zmizeli jednou pro vždy na jihu.

A o tom, jak jsme ztratili ideály a co jsme naopak našli, bude tenhle blog...