Deník Antivakserky 13 - Je to jen hra
Já nevěděla, že se mi přání budou plnit takhle rychle! Zahlédla jsem článek o týmu hokejbalistů, který nehodlá své hráče dělit a posuzovat podle vítečeho a raději se rozhodli se zachovat jako tým a další utkání odložit. Klobouk dolů! Navíc máme nového premiéra.
Když jsem viděla fotku, kterak náš covid pozitivní prezident svůj státnický akt jmenování šéfa vlády vykonává v jakémsi obřím teráriu, myslela jsem si, že se jedná o nejapný vtip. Nebyl. Ty začaly v mnoha obměnách kolovat až pár hodin po akci. Byly ovšem bdělým okem cenzora rychle z prostoru sociálních sítí vymazány.
Pan premiér poděkoval všem zodpovědným naočkovaným občanům a poprosil nás neočkované, abychom si pro tu svou včelku rychle doběhli. Obávám se, že nezůstane u proseb a obávám se, že když po volbách říkal, že je čas přestat rozdělovat společnost, mluvil z hladu nebo co.
Volali jsme si se ségrou, co se už tři čtvrtě roku zašívá u moře ve Francii a ještě jsme doladili moji včerejší teorii o tom, že cokoliv, co má být pro dobro celku, musí být zkrátka pro dobro celého celku. Žádná z částí tohoto celku nesmí být obětována ve jménu hypotetického vyššího dobra. Zejména, když se bavíme o celku, který je tvořen lidmi. Jaksi se nám vytratilo, že nelze jednomu škodit pro dobro druhého.
Ony jsou ty vysoké cíle krásné a vzletné myšlenky zní mnohdy pokrokově a intelektuálně bezchybně, ale doporučuji si každý takový výborný nápad představit na své vlastní rodině. Své nemocné dítě si také necháte doma, nezneškodníte ho ve snaze uchránit ostatní děti před nákazou. Když porovnáváme čísla mrtvých a poškozených vakcínou s hypoteticky zachráněnými, ocitáme se na ostří hodně nabroušeného nože. Zkuste vysvětlit tátovi, co právě pohřbil svého jediného šestnáctiletého syna, že jeho oběť měla smysl. Zachránil babičku.
Dopoledne jsem strávila na gauči, pouštěla jsem balónek nafouknutý héliem ke stropu a pak ho za provázek tahala zpátky. Hluboký klid. Zaměstnání naprosto nesmyslnou aktivitou jsem si náramně užila. Za oknem pohádka. Sníh všechno přikryl, uklidil, celý svět se jako zázrakem ztlumil, zklidnil. Děti zdobily perníčky. Zůza poprvé vyrobila vlastní perníkovou chaloupku. Na obrazovce počítače plápolal krb a hrál k tomu koledy... Ještě že ty děti máme, bez nich bychom si ani nevzpomněli, že jsou tu vánoce. Nějak se to obrací a atmošku dělají ony nám.
Hodně z nás už má všeho plné kecky. Chceme se začít zase bavit o jiných věcech, žít normální život. Ovšem jaksi najednou nevíme, jak na to.
Překonala jsem svůj odpor ke čtení zákazů a prokousala se podmínkama pro návštěvu kina. Děti do 12 let mohou do biografu bez omezení. Bětka s kámoškou se tedy načinčaly a film, popkorn a kolu si náramně užily. Přesto že se v prázdném sále samy trochu bály. Překvapilo mě, že i my dospěláci můžeme kino navštívit, pokud nemáme očkování nebo prodělaný covid, stačí nám antigenní test z laboratoře. Do hospody nesmím, do kina jo? Určitě to má dobrý vědecky podložený důvod. To já lajk nemůžu posuzovat...
A protože už vás zajímají i jiná témata, nahodím sem to, co jsme řešily, my přemoudřelé hlavy, dvě hodiny po telefonu, se sestrou. Někdy v létě jsem se rozhodla vydat se na cestu za osvícením a nedat s tím pokoj dokud se z tohohle kolotoče nevysvobodím. Současná šílená doba mi připadá jako ideální čas. Kdy jindy než teď?
Někdy v září jsem se na to vyprdla a zase pořád prožívám a řeším to divadýlko kolem. Ségra se nezávisle na mně vydala stejnou cestou. Dneska jsem jí konečně mohla zkušeně poradit, že vše, co se nám v mysli objevuje, má stejnou povahu. Myšlenka, pocit... Ať je to zdánlivě dobré nebo zdánlivě špatné, příjemné nebo nepříjemné, musíme s tím naložit vždy stejně. Jít nad to, za to, odhodit to pryč, nechat to zase odplynout. Co nás může zajímat, je pozorování "prostoru", ve kterém se celé drama odehrává, kde to všechno pluje. Tento prostor můžeme nazvat vědomím. Vědomí je dokonalé, moudré, inteligentní. Je nekonečným tvůrcem. Vysnilo si nás i všechny okolní kulisy a náramně se baví při pozorování celého toho hemžení. Každý z nás v onom vysněném dramatu života hrajeme svou jedinečnou roli. Je to parádní hra a nemá chybu.
Když víme, že je to jen hra.
P. S. Začínám kašlat.