Deník Antivakserky 48 - Všechno tvoříme?
Mám kamaráda. Říká, že si svou realitu tvoříme sami svými myšlenkami. A proto se on rozhodl nevěnovat svou pozornost věcem, které mu jsou nepříjemné, které mu jen kazí náladu. Je spokojený a šťastný, toho, co se všude kolem děje, si nevšímá. Než začal covid, hodně se v "duchovních" kruzích podobné teorie nosily. Žili jsme si na obláčku svých růžových představ o tom, že celý vesmír je připravený se přetrhnout ve snaze splnit nám jakékoliv přání. Stačí jen správně zadat objednávku.
Víteco, jsem starej skeptik a když mi někdo řekne, že si za všechno můžu sama, dokážu se pěkně rozčílit. Takže takhle, kterej z vás tady vytvořil všechen ten zmatek? Přiznejte se! A já, stvořila jsem snad svýma myšlenkama, že mi v sedmnácti umřela máma a nechala mi tu dvě malý ségry? Bych byla naprosto šílená!
Když nad tím přemýšlím, připadá mi spíš, že jsme součástí obrovského systému, plánu, organismu. Je živý. A jede, určitě je mnohé předurčeno a naplánováno a určitě máme na mnohé vliv. A na mnohé ne. Nejsme úplně mocní a nejsme ani úplně bezmocní. A každý z nás prochází mnoha životními zkušenostmi přesně ušitými na naší konkrétní potřebu a situaci. Každý z nás vidíme jen malilinký výsek reality a to jen v určitý malilinký časový úsek a tak nevnímáme celek a celkový plán. Nevíme, proč je v nějakém dlouhodobém horizontu dobré či nutné projít si zkušeností, že nám umře ten úplně nejbližší člověk tak brzo. A nevíme, proč si moje máma měla projít tím, že tu nechala tři děti a nedovedla je k dospělosti, nepoznala jediné ze svých devíti vnoučat.
Mám problém, závadu. Zajímám se o druhé, o jejich problémy, o jejich utrpení. Mám ráda hluboké příběhy, takové ty, co jdou až na dřeň. Samozřejmě mi nedělají úplně dobře, mnohé prožívám. Zkouším si představit, jak bych se já sama zachovala, kdybych žila v dobách, kdy se sousedé a jejich děti s kufříčkem vydávali na poslední cestu do jakýchsi táborů. Uměla bych si přiznat pravdu? Vcítit se? Něco udělat? Oddychla bych si, že tohle se mě naštěstí netýká, já můžu svůj život žít jako by nic? Bez ohledu na to, co se děje hned vedle mě? A kdybych já byla ta s kufříčkem, dokázala bych pochopit souseda, který by nic neudělal a jen se mi smál do obličeje, protože on je přece šťastný, v jeho realitě moje utrpení neexistuje?
Nevím. Vím, že já rozhoduju, čemu budu věnovat svou pozornost a mojí pozornost teď fakt hodně poutají ti, kteří vůbec nikoho nezajímají. Ti, kteří trpí a trpět budou a podle mého soudu zbytečně. Vím, že nejtěžší je pro ně poznání, že většina společnosti dělá, jakoby neexistovali. Jsou jen obtížným hmyzem, něčím, co ve svém ideálním, šťastném světě fungujících vakcín nechceme. Mě se to netýká, každý si přece svou realitu tvoří. Proč si ty popletenci popletení vytvořili zrovna tuto podivnou realitu, ve které jsou na vozíčku, mají křeče, nebo trpí v nepředstavitelných bolestech?
Já je chci slyšet, chci o nich vědět. Jestli mám být já ta jediná, která si jejich poselství vyslechne, chci to udělat. Protože to je důvod, proč se světu se svými příběhy svěřují. Oni tuší, že jim samotným možná už nikdo nikdy pomoci nedokáže, ale chtějí svým sdělením zabránit poškození zdraví nebo životů dalších nevinných lidí a dětí. Otevřít diskuzi, která tu naprosto chybí.
Dá se s tím něco dělat? Budu jako ta novinářka, co varovala před katastrofou na přehradě Vajont a stejně to k ničemu nebylo? Budu jako pan Cílek, který víc jak dvacet let domlouval rozežrané společnosti, že je potřeba něco dělat, abychom se připravili na krizi a stejně to k ničemu nebylo? Třeba jo a třeba ne.
Protože já už vím, že můžu ovlivnit osudy a životy třeba i tisíců lidí. Před pár lety jsem natočila dvě přednášky o tom, že žena může mít krásný a třeba i bezbolestný porod. Mají přes sto tisíc shlédnutí. Říkám si, že třeba jsem i já tímto svým drobným způsobem ovlivnila životy několika desítek nebo stovek žen a jejich dětí. Třeba jsem jejich životy změnila, otočila úplně jiným směrem, dala jim zcela novou kvalitu. Třeba jsem zabránila zbytečnému utrpení... Svými myšlenkami jsem vytvořila a ovlivnila né sama sebe, ale svět a realitu někoho jiného...
Nejsme tu každý sám za sebe a pro sebe, jsme součástí jednoho obřího živého organismu.
Vzájemně se ovlivňujeme, rosteme.