Deník Antivakserky 61 - Kolečko smrti

Moje dílo se blíží ke konci. První část mých pandemických pamětí má 70 dílů, plus jeden přídavkový. Teď to udělám stejně. A budu ve skrytu duše doufat, že už nikdy nikdy nebude potřeba psát další. Hrdě jsme vytiskli své certifikáty a vyrazili s dětma do Budějic, do kavárny a pak protáhnout svá obtloustlá těla do onoho tak dlouho zapovězeného třeboňského bazénu. Nebudeme přece marnit čas. Míra dneska zvládl svou první vycházku se psem, na divočejší zážitky si bude muset chlapec ještě chvíli počkat. Zítra bude mít jeho marodění 14 denní výročí.

Vybrali jsme podnik, kam nás doteď nepustili a sedli jsme si. Servírka přišla a poprosila, ať jí ukážeme potvrzení o očkování. Tenhle pocit neznám a budu si muset to bezstarostné tasení nacvičit. I když mám lejstro, je mi nepříjemné ho ukazovat. Pořád si připadám, že podvádim. Nepodvádim, ale tvářim se, že jo. Celá nervózní se začnu hrabat v kabelce a najednou samozřejmě nevím, kam jsem to dala! V bazénu si nás pán při vstupu dokonce načetl a navíc jsme museli vyplnit na zvláštní papír jméno, telefon a jestli jsme očkovaní. Přibližně u všech 15 jmen nad námi byla zaškrtnutá fajfka, že ano. Udělala jsem vzpupně křížek. Chvíli mi pak vrtalo hlavou, jestli jsem taky neměla udělat fajfku, abych nebyla podezřelá, abych nevyčuhovala... Příště vyplnim vymyšlený jméno a číslo a bude klid. 

Koupání jsme si užili, v bazénu skoro nikdo, v páře bylo napsáno, že můžou vstoupit maximálně dvě osoby. Zalezli jsme si tam s dětma, byli jsme tedy zcela nepředpisově tři. Za chvíli nakoukla paní. Uviděla volný plac a místo aby nás správně svazácky sprdla, šla automaticky, bez přemýšlení taky dovnitř. Jsem divná, beru ty cedule ještě pořád moc vážně. Zjevně bych je neměla tolik číst. 

Volala jsem si se ségrou do Francie. Mají taky koráč, ale říkají mu chřipka. Asi ho od nás chytili po telefonu. Děti to samý, jako naše děti. Občas únava, občas bolest hlavy, občas poblinkání, pokakání. Její chlap měl den, dva, teplotu a kašle. Ona leží s teplotou teď. Na testy se jim nechce, netouží po karanténě. A její mužík pronesl, že rozhodně nechce vědět, že je pozitivní, že by ho to položilo. Musím říct, že ho chápu. S člověkem taková drsná novinka zamává, zejména pokud mu není úplně dobře.

Poslouchala jsem pana Duška, povídal o otroctví a o mnoha různých věcech, kterým nikdy moc nerozumim. Ale napadlo mě, že možná možná jsme byli otroky doteď. Já se tak rozhodně v mnoha ohledech cítila. Škola zotročovala naše děti, práce zotročovala nás dospělé, platili jsme daně, zobali jsme léky, které nic neléčily. Hnali jsme se za nesmysly, plnili jsme příkazy i doporučení, často naprosto bez přemýšlení. A pak nám všechno zakázali. Děti nepustí do školy, dospělé do práce, trpící do nemocnic. Získali jsme najednou výjimečnou možnost osvobodit se. Získali jsme odstup, pauzu, příležitost zastavit se, zamyslet, vydechnout. A zhluboka se nadechnout k jinému, lepšímu způsobu fungování. Třeba je to právě ta nejvíce osvobozující lekce v dějinách lidstva. 

Není nám v tom příjemně, najednou nevíme, jak žít. Jsme jak ten křeček, kterýmu z klece vyndali kolečko. Zatím pořád vztekle prskáme a dožadujeme se jeho vrácení. 

Abychom se v něm mohli uhonit k smrti.