Deník Antivakserky 62 - Už jedou!

Dohnat všechny ty měsíce, kdy jsme mohli jen bloumat po ulicích, není vůbec žádná sranda. Vyrazili jsme s holkama do kina. Ještě nikdy jsme takhle jen máma s dcerama v biografu nebyly a tak jsme se rozhodly si to užít. Třeboňský kino je naprosto parádní, vlastně nejparádnější na světě. Romantika jako prase. Zaparkujete si přímo na náměstí, pod historickou věží bývalé radnice a máte to prťavý útulný místečko skoro sami pro sebe. Byly jsme tam my a ještě dva páry. Rozhodla jsem se už netrápit tím, z čeho ty kina jako maj žít a že určitě zkrachujou a nám zbyde jen ta blbá telka... Budu jen v přítomnosti.

Včera se naší rodinkou prohnala nějaká kolektivní depka nebo co. Děti skleslý, bez nálady a my taky. Jakoby z nás všechen ten stres, tak dlouho prožívaný a zadržovaný, opadl ve chvíli, kdy se konečně stáváme jakž takž svobodnými občany. Na nic se už ani netěšíme, z ničeho se neradujeme, jen skrčení vyhlížíme další rány a zákazy. I ty děti. A to mi připadá úplně ze všeho nejvíc depresivní.

"Zůzi, na co se těšíš ty? Musíme se zase začít těšit!"
"Já se těšim na jaro." vyslala na mě při končícím lednu dosti depresivní odpověď.
Poplakala jsem. Neměla jsem děti proto, aby byly nešťastný, chtěla jsem veselý děcka plný plánů a energie! Ráno jsme se naštěstí znovuzrodili s novou nadějí. 

I mužík vstal z mrtvých a odvelel celou rodinku na běhavé sushi. Od doby, kdy jsou hospody jen pro očkované a prodělance, jsme se tam neodvážili. Oni ti asiati všechno nějak víc dodržovali a víc kontrolovali, zdálo se nám... A víte co, vůbec nic! Ani náznak. Potěšili nás a říkali jsme si, že bude mít radost i kamarádka Zůzy, protože se spolu budou moct vydat na oblíbený zážitek. Míra návštěvu restaurace zvládl, jen si připadal po těch 14 dnech dosti přehlcený podněty. Na procházku po městě si už netroufl a když jsem šla vyzvednout Kubu z kroužku lezení, raději počkal v autě. 

Úspěšně jsme uzavřeli pololetí a teď se doma flákáme. Pár dní klidu, bez učebnic. Kuba stejně do školy nemůže a tak neděláme nic. Hrajeme deskovky, vaříme obědy a odpoledne někam vyrážíme.

V celém světě se demonstruje, jak to tak podle videí vypadá. Viděla jsem hodně nepěkné záběry z Bruselu. Policajti se schovávali před rozzuřeným davem u vchodu do metra. Za nima nespokojenci posílali velké kovové zátarasy, popelnice s odpadky a nakonec letěl i kontejner na plast. Mno, nemám z takových obrázků radost. Je ve mně určitá obava, že se to přežene a skončí to nějakým nekontrolovatelným násilím. Ale vnímám i to, že po dobrém to asi už nepůjde. Že nebude stačit sednout si doma a počkat. Taky se chystáme do Prahy, bude se zapalovat svíčka proti pandemickému zákonu. 

Nadějí mě naplňuje to, že spousta lidí se probírá a začíná se více zajímat. O naše svobody, o naše povinnosti a práva. O to, co všechno má stát vlastně kontrolovat a co už né. Lidi, kteří by dříve raději žili své životy a nic neřešili, jsou teď nuceni se ozvat, vystoupit, vyjádřit.

Volala jsem si s Danou. Je naštvaná. Na nás, že teď máme lejstro a ona né. Pro její pocity méněcennosti je tato státem schválená občanská méněcennost jen poslední kapkou do poháru hořkosti. Byla si vyřídit novou občanku. Podmínkou pro její získání jsou otisky prstů. Psala, jestli příště budou chtít vzorky stolice nebo jak to bude... První, co mě napadlo, bylo, jestli bych nemohla žít bez ní, až mi vyprší platnost. Protože si ani nevybavuju, že bych v poslední době tento doklad vlastně potřebovala. Naše nová progresivní vláda se vyjádřila, že jí nebudeme muset nosit u sebe, bude stačit nějaký kód v mobilu. To mě teda uklidnili...

Dana popisovala, jak jí cloumal vztek. Jenže ta paní na úřadě byla děsně milá, na ní si svoje naštvání a bezmoc vylít prostě nedokázala. Chápu jí. Taky jsem bojovala s rozporuplnými pocity v tom kině. Milá babka, která má radost, že vás může "načíst" do mobila, že máte to správné potvrzení... Té se prostě vynadat ani odporovat nedá. Všichni tihle pohůnci systému jsou zlo, ale když je to zlo ještě navíc milé a usměvavé... Jsme už vítekde...

ALE! Něco se děje!!! V příkladně proočkované Kanadě se od neděle formuje tzv. Konvoj svobody, 50 - 150 tisíc trucků a dalších aut a lidí, kteří protestují proti opatřením, jedou do hlavního města. Spouštěčem byl protest řidičů nákladních aut proti povinnosti být očkováni. Jenže kamioňáci mají dobrou vyjednávací pozici, né že né. Bez nich nebude jídlo a další zásobování. K akci se prý přidaly i indiánské kmeny a přibývají další a další. Facebooková stránka Convoy to Ottawa 2022 má během pár dní 687 tisíc členů.

Vláda tuto akci zatím prý považuje za teroristický čin. Oficiální média mlčí. Uvidíme, jak dlouho.