Deník Antivakserky 68 - Nemám rád

Kdysi dávno jsem měla kamaráda. Na táboře chodil se splihlým koženým batůžkem, na kterém měl placku "Už ani ty deprese nejsou, co bejvaly." Kamarád se před dvaceti lety ztratil v prostoru a čase. Aby se teď objevil na facebooku a mohl si do mě pohodlně rýpat, když už se tu veřejně odhaluju v tom blogu. Dneska se necítím úplně dobře, sešlo se teď víc názorů, že jsem vlastně strašná a to jsou pro mě, přiznám se bez mučení, jedny z těch těžších chvilek.

Dneska se mě ptal, kde se ve mně bere furt tolik negativismu. Chvíli to chroustam a přemýšlím, jak se ke své strašlivosti postavit. To tak my hrozný lidi už máme. Jsme negativní a všechny tim otravujeme. Když se chystá jaro, už myslíme na zimu, že nebudeme mít čim topit. Když nám v únoru zrušej opatření, děsíme se těch přísnějších, co si na nás připravili zase na podzim. Jsme nesnesitelný.

Proč? Minimálně proto, že takto nemůžeme dělat svoji práci, nemůžeme normálně žít. Žijeme v permanentní nejistotě. Fakt mě dokáže krknout, když někdo, kdo nemá problém se očkovat a sto let pracuje na stejném teplounkém místečku, placeném ze státního, mi říká, že jsem negativní.

Někdy před dvěma lety jsme byli nuceni začít odkládat a později rušit semináře, které nás živí. Každý měsíc musíme samozřejmě vydělat minimálně deset tisíc a poslat je státu. A navíc se i uživit. V podmínkách, které naší práci prakticky znemožňují. Chápu, že pro někoho, komu přistane vejplata pravidelně na účtě a navíc celé dva roky mohl dál pokračovat v práci, na kterou byl odjaktěživa zvyklý, naše starosti nejsou vůbec zajímavé. Ale myslím, že by bylo dobré podotknout, že státní zaměstnanci jsou placeni právě z peněz, které my, podnikatelé, svou činností vyděláme. 

V naší branži navíc nejde najednou začít a pokračovat tam, kde jsme skončili. Všechno je teď jinak. Ani si nepamatuju, jak jsem nastavovala facebookový reklamy, všechny naše organizační dovednosti odvál čas. A to jsme jedni z těch šťastnějších, si myslím. Určitě znáte mnohem víc chmurnějších příběhů. Třeba o průvodkyni z Karlových Varů, která žije dva roky ze stavebního spoření a čeká... Nebo o někom, kdo musel zavřít svou hospodu a skončil v dluzích...

A i přesto, že jsme ponižováni, dlouhodobě státem pronásledováni, označováni za podřadné, hloupé a méněcenné. Přesto, že mnoho podnikatelů krachuje kvůli opatřením, která nemají hlavu ani patu, nevzdáváme to. Pořád dokola se snažíme. Začínáme znovu, zkoušíme to. 

Dneska jsme se Zůzou šlapali svou tradiční čtvrteční - z kopce do kopce - procházku a řešili, co nám přišlo na mysl. Povídala jsem jí o laskavosti. O tom, že často dokážeme být vlídní k druhým, ale co nám moc nejde, je laskavost sami k sobě. Přiznám se, že jsem si taky celý život dosti nakládala. Nesmýšlela jsem o sobě právě hezky. Často jsem si říkala, že bych měla být jiná. Že kdybych všechno tolik neprožívala, neřešila, nekoumala, nedramatizovala, nepřeháněla, nevnímala, že bych byla mnohem lepší člověk a lidi by mě měli raději. 

Ale to by byl někdo jinej. Nebyla bych to já. 

S laskavostí tady před vámi všemi ráda obejmu, onu strašnou a nesnesitelnou osobu, sama sebe. Už vím, že leccos nezměním, neumím nebo nechci. Já chci zůstat já. Holt se nebudu každýmu zamlouvat. Ale to nevadí. Hlavně že se budu líbit sobě. Fňuk, fňuk.

Volala jsem Daně, je to moje úplně nejlepší kamarádka. Můžu jí zavolat v jakýkoliv náladě, můžu jí bulet do telefonu. A ona mně. Když jsem jí poznala, přijela k nám meditovat a myslela si, že jsme dokonalá, příkladná rodina. Hodně rychle jsem jí svým typicky necitlivým způsobem zpražila, že nejsme, že jsme úplně normální lidi a ať si nás okamžitě přestane idealizovat, že je to strašně nepříjemný. Nejprve jí moje stěrka zaskočila. Chtěla někoho obdivit, chtěla mít vzor! Chtěla potvrzení, že někdo dokonalý, vyrovnaný a šťastný doopravdy existuje. Že když my budeme takoví, má cenu dělat to, co my a jednou bude jako my.

Nic takovýho.

Teď měla pár dní hutných depresivních stavů. Dřív na ně brala prášky, dneska už ví, že depky přijdou a zase odejdou. Smály jsme se spolu, že jsme to dopracovaly k dokonalosti - střídají se nám dva stavy - depka a depka, který se dokážeme i smát. 

Možná že ty deprese jsou pořád stejná sranda jako dřív.