Deník z Če-chanu Den 21 - Až se oteplí, až se oteplí

Den 21 - 21. březen 2021 

Neděle je zajímavý den. Mám pocit, že jí tělo přesně pozná a je líné. Nějak se nám to teď nashromáždilo a jsme děsně líní všichni. Né že bychom nic nedělali, rutinní činnosti nám spolehlivě plní den, ale do ničeho se nám nechce.

Já dlouhou chvíli zaháním šitím, vypadám pak děsně pracovitě. Ovšem i děti už jsou tááák strašně znuděné... Koukají víc na pohádky a na filmy, hrají déle hry, ale celkově jsou to takové nemastné neslané dny. Je mi to líto. Chtěla bych si je pořádně užít, dokud jsou malé. Chtěla bych jim každý den udělat skvělý program a něco s nimi zažít. Ale chybí mi k tomu nějak šťáva, chuť, jiskra, nebo jak to nazvat.

Hecuju se, že nuda vlastně není špatná, že člověka vždycky nakonec přiměje k tomu, pustit se do něčeho hodnotného a učím se jí trpělivě přijímat. Vždyť kolikrát z nudy vzniknou parádní věci, nejlepší nápady... Ale do téhle fáze jsme se zatím nedostali. Dokopat se k čemukoliv, kromě těch běžných otravných činností, je teď fakt velký.

V mých představách je to jiné, v představách všechen ten darem získaný volný čas přetavuju v aktivity, na které normálně čas není... Složím písničku, nějakou starší nahraju, hraju si s dětmi, natřu dveře... Jenže... nechce se mi. Budu to pozorovat, jestli všechno to odpočívání a flákání nakonec přinese obrovské a úžasné věci a budu pozorovat, jestli se ty blbý dveře nakonec nenatřou samy...

Poslední zprávy o sestře cestovatelce jsou, že ve Francii je krásně, posílali fotky z pláže, zatím v bundách. Všichni jsou prý milí, normálně se s nimi baví a roušky nikdo neřeší. Na koupání to ještě není. Ale stejně, když člověk čte všechny ty zprávy ze světa, má pocit, že všichni sedí doma a vyhlíží Armageddon a ono to tak není. Druhá sestra dneska říkala, že je fakt bizarní, že někdo si odjede 1800 kilometrů do Francie a my se nemůžeme jet navštívit půl hodiny cesty autem. I to jsou paradoxy dnešní doby.

Trochu jsem zkoumala aktuální informace a prý v létě budou při cestování upřednostňováni ti, co se nechají očkovat. Moderně se totiž diskriminace neočkovaných nazývá motivací pro očkování. V Izraeli (který teď pro jeho úspěchy na poli pandemickém tolik obdivujeme) se umění motivace dovedlo tak daleko, že neočkovaní lidé nemohou do restaurací, sedí jen na zahrádkách a jejich děti prý nemohou ani k přijímacím zkouškám. Myslím, že takové jednání je protiústavní, ale jak už jsme si všimli i u nás, stát je rozhodnut nás chránit i za cenu ztráty práv a svobod. Když si v návaznosti položím otázku: Koho a před čím vlastně chrání?, začne mi to v hlavě nebezpečně rejdit a nějak nenalézám odpovědi, protože chránit někoho proti jeho vůli, násilím, mi už z principu jaksi nesedí.

Brzy se má oteplit, třeba konečně rozmrzneme i my...
Covidu zmar!