Deník z Če-chanu Den 41 - Svoboda spí

10.04.2021
Ilustrace: Zuzana Vojáčková
Ilustrace: Zuzana Vojáčková

Den 41 - 10. duben 2021 

Strávili jsme parádní den vozením kompostu a ořezáváním keřů a stromků. Vzniklo několik hromad. Udělali jsme oheň, jsme unavení a sedření. Pan ředitel psal, že s testováním v této podobě nesouhlasí, ale že s tím nemůže nic dělat.

Bětka u ohně povídala, že má děsný stres, že bude pozitivní a nebude moct být ve škole. Říkám si, jak se budou dívat ostatní děti na to, když některé neprojde sítem a bude odesláno domů? Přeci jen by bylo lepší, kdyby školy rozdaly testy rodičům a ti si je sami provedli doma. Jenže tady se lidem nevěří. Přistupuje se k nám jako k malým dětem. Jsme podezírání a osočováni, že nedodržujeme opatření, až je nakonec opravdu nedodržujeme. Protože se vlastně dodržovat nedají. Stará dobrá autoritativní výchova.

Přemýšlím o svobodě. Definice podle wikipedie:

Svoboda je možnost, případně také schopnost volit, rozhodovat a jednat "podle své vůle," ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost.

V současné době žijeme tedy v maximální nesvobodě. Musíme toho hodně strpět, nic moc nemůžeme rozhodnout, jsme vládami chráněni i proti naší vůli. Dokonce si musíme nechat provádět lékařské zákroky a někteří se budou muset nechat i naočkovat. Musíme dodržovat nařízení (i ta pro nás nesmyslná, nebo škodlivá), nesmíme podnikat, nesmíme se volně pohybovat, scházet, volně dýchat na veřejnosti.

Nejvíc je mi líto lidí, kteří jsou donuceni dělat něco, s čím nesouhlasí, a navíc to musí ještě po druhých vyžadovat, být vykonavateli. Dřív jsem si myslela, že my, kteří jsme si užili 40 let totální nesvobody a přetvářky, jsme na téma svobody obzvláště citliví, že pro nás je na žebříčku hodnot opravdu hodně vysoko. Na druhou stranu máme bohužel v genech tak nějak zakódovanou poslušnost, strach z následků, touhu nevyčnívat, neupozorňovat na sebe. Když už si něco myslím, raději mlčet.

Věřila jsem, že dnešní generace dětí, tolik zvyklých na pohodlí, na luxus, na svobodu rozhodovat o sobě a svém těle, by si žádnou nesvobodu líbit nedala. A vidíte, dala. A co děláme my, jako rodiče? Můžeme prskat, můžeme nadávat, ale k ničemu nám to není.

Na fejsbuku jsem četla komentář jedné paní ředitelky, která nesouhlasí se současnou situací ve školách a proto dala výpověď. Kdo jí asi nahradí, že? Někdo loajálnější, někdo, kdo nebude mít s vyžadováním dodržování jakýchkoliv nařízení problém. Morální dilema jako vyšité. Mám být vykonavatelem něčeho, s čím nesouhlasím, ale alespoň pomyslně ředit bahno tím, že budu celou tu nepříjemnost pro ostatní zlidšťovat? Nebo je lepší odejít? Kdyby se učitelé a ředitelé spojili a jasně by řekli, že nehodlají hrát rouškovací a testovací divadlo s nejméně kvalitními testy na trhu, změnilo by se něco?

Nejzajímavější moment pro mě je, že pan ředitel nám psal (parafrázuji), že s testováním takto nesouhlasí, ale musí ho dělat a jestli s ním nesouhlasíme my, máme nechat děti doma, nemáme dělat škole potíže. Už tak toho mají dost... Myslím, že právě na tomto principu byl založen úspěch minulého režimu. Stačí si pustit záznam Havlovy divadelní hry Audience, kde našeho prvního porevolučního prezidenta sládek přemlouvá ke spolupráci, aby za něj psal sám na sebe hlášení státní bezpečnosti. Že pro něj (jako toho donuceného chudáka bonzáka) je to velký problém a jemu (disidentovi zvyklému na neustálé šmírování režimem) by to nic neudělalo, jednou za týden sepsat, kde a s kým byl a o čem se bavil. Mohl by z toho navíc mít velké výhody...

Myslím, že to byla jedna z hlavních taktik dozorců. Nedělám to rád, tak nedělejte problémy...

Covidu zmar!