Malá velká věc

Před několika týdny jsem jela autem do 6 kilometrů vzdáleného městečka vyzvednout naší Zůzu na nádraží, vracela se ze skautské výpravy. Na kopci za vedlejší vesnicí jsem u silnice zahlédla chlapíka s kanystrem v ruce. Šel stejným směrem jako já.

"Asi mu došel benzín", napadlo mě.
"Měla bych zastavit a svézt ho na benzínku. Ále, určitě ho sveze někdo jinej."

Nevím, jestli to znáte, ale předpokládám, že jo. Protože já velmi důvěrně. Zahlédnete někoho v nesnázích a napadne vás mu pomoci. Ale nakonec si to nějak rozmluvíte. Vždycky se najde dobrý důvod, proč se zbytečně nenamáhat, neztrapňovat.

"Bůhví, co je to za chlapa, třeba je nebezpečnej... Ještě mě tu okrade nebo dokonce znásilní a zabije."

Jak jsem se po pár minutách vracela, chlapík už procházel další vesnicí. Hecla jsem se, otočila auto a nabídla mu odvoz. Byl hrozně vděčnej a povídal, že jeho auto dojelo už u nás ve vsi na zastávce. A tak se rozhodl vydat pěšky a doufal, že ho někdo sveze. Nesvezl. Po cirka 4 kilometrech jsem já byla první. Natankoval, koupil mi čokoládu a několikrát opakoval slova díků. Až když jsem ho dovezla zpátky k autu, ukázalo se, že tam na něj čeká žena se třemi malými dětmi.

Další příležitost pro cvičení ve všímavosti se naskytla poměrně záhy. V Budějicích na náměstí postarší pár s mapou. Něco hledali. Víte jak... my na turisty v Budějicích nejsme moc zvyklí, nic zajímavého tam nemáme a tak nám tam naštěstí ani skoro nikdo nejezdí. Rozhodla jsem se jich tedy zeptat. Mluvila jsem anglicky, ukázalo se, že oni německy. Hledali Masné krámy. Než abych jim svou vskutku trapnou němčinou vysvětlovala cestu, těch pár kroků jsem je vyprovodila a popřála jim dobrou chuť. Maličkost, ale potěší...

Říkám si, že třeba jednou, až já budu potřebovat, najde se anděl strážný a poradí nebo pomůže mně, až budu v nesnázích... Protože někdy stačí ták strašně málo.

A fakt jo. Před týdnem jsme s Kubou jeli vyzvednout Zůzu na skautský tábor. U zadního kola najednou začalo podivně bouchat. Vylekalo mě to, a tak jsem zastavila. Ženská fakt neví, jestli kolo za chvíli neupadne a ona neskončí i se synátorem v pangejtu... Byla jsem v titěrné vesničce nedaleko Benešova nad Černou. Dál jsem se jet bála. Vylezla jsem z auta a prohlížela kolo. Nic zvláštního jsem neviděla. Prostě kolo. A nikde nikdo. Jen jediný chlap široko daleko, na sobě montérkové kraťasy, dvě vodítka, dva jezevčíci. Chvíli na mě kouká a já doufám, že ho napadne se zeptat. A taky že jo. Popíšu mu závadu, a on povídá: "Víte co, kluk mi tady pohlídá pejsky a vy mě kousek svezete, ať slyším, jak to bouchá." A pak přesně určil diagnózu, řekl, že když pojedu pomalu a opatrně, dojedu na tábor i zpátky a pak to mám dát do servisu, že mi vypadl tlumič z jakési misky a teď tam kvedlá a dělá ten humbuk.

Strašně jsem mu děkovala, protože já bych dál nejela.

A ještě se mi sem hodí jeden příběh, ten mám ovšem jen z vyprávění. Přítel mé sestry kdesi šel a uviděl ženu, jak na rameni uklidňuje malé dítě. Vztekalo se a propínalo. On však viděl to, co žena vidět nemohla. Dítě modralo. Něčím se dusilo. Instinktivně vzal batole z matčiny náruče, udělal jakýsi chvat a zachránil mu život. Žena jen překvapeně koukala a on také, protože ani nevěděl, že něco takového umí.

Nebudu vám tajit pointu - to co je pro jednoho maličkost, je pro druhého velká věc. A někdy hodně velká.