Naše jediná jistota
Všechno se neustále mění. Když se nad tím zamyslíme, tak pokaždé, když mrkneme, otevíráme oči do nového světa. Je kompletně proměněný, jiný, nový. A po dalším mrknutí zas. A zas. A zas. Vidíme vlastně film, který se skládá z nekonečného počtu rozdílných okének. Jedno okénko za druhým. A každé je trochu jiné.
Když hledíte na rozkvetlou louku, ani o tom nevíte, ale jste svědkem neustálé změny. Stébla trávy rostou, květy pampelišek se zase o kousek rozvinuly. Mraky na obloze se nepatrně posunuly a změnily tvar.
Máme přirozenou tendenci ulpívat, držet se svých jistot. Nesnášíme změnu, bojíme se jí, děsíme. Nic není horšího než změna. Když už je nám špatně, bojíme se toho, že by nám mohlo být ještě hůř. Když jsme bohatí, bojíme se zchudnutí. Když někoho milujeme, bojíme se, že nás opustí. Když jsme hubení, máme strach z každého faldíku, který by se na nás mohl rozhodnout pověsit. Paradoxně nás děsí i změna k lepšímu.
---
Stojím opřená zády o jeden z kamenů v druidském kruhu. Tenhle kruh je ukecaný. Nepotrpím si na rozhovory s neživými věcmi, ale už minule ke mně šutry promluvily tak trefně, že tentokrát jsem šla drze na jistotu. Bez otázky, bez zadání.
"Ztiš se a vnímej, co všechno vlastně máš." Pozoruju vítr, který jemně ofukuje mé tělo. Přijde, dotkne se a mizí v nenávratnu. Pořád dokola. Tak jako všechno v životě. Objevují se a mizí lásky, přátelé, peníze, děti rostou.
"Všimni si, co zbyde. Co je tu stálé?"
Já. Moje tělo se proměňuje, stárne, nabírá kila. Ale já tu přesto pořád jsem. Přicházejí lidé a zase odcházejí. Ale já tu přesto pořád jsem. Získávám a ztrácím, stresuju se a zase se uklidňuju, směju se a brečím, ale pořád tu jsem.
Co je tu tedy stálé? Na co se můžu spolehnout? Vím, že jsem. To je stálé. Ten pocit, že existuju. A existovat budu zkrátka navždy. I když zestárnu, i když mé tělo nakonec uschne a zmizí.
Jsem jako ten kámen, který v každém počasí, v každé roční době, stojí na louce kousek od svých druhů. Všechno kolem něj se mění, roste, bují a zase zaniká, ale on je pořád tady.