Smysl života

Při pátrání po smyslu života každý narazíme na něco jiného. Pro někoho je to vydělávání peněz, sbírání vztahů, starání se o děti a pro někoho třeba cestování a poznávání nových míst. Ale o všechno nakonec přijdeme, zážitky nám vezme slábnoucí paměť a všechno ostatní nakonec stáří a neodvratná smrt. Když tak ale budeme ležet na své smrtelné posteli, měli bychom být ideálně spokojení s odpovědí na otázku: "Měl můj život smysl? Nebo jsem ho promarnil?"

Co si pamatuju, život mi připadal jako jedna velká přehlídka marnosti. Těžko jsem hledala smysl různých věcí a činností, když přece stejně všichni umřeme. V posledních letech jsem se konečně nějak uklidnila a našla radost v mnoha obyčejných věcech. Třeba v tom, že na zahrádce shrabu hromadu listí pod jablůňkou. I přesto, že vím, že znovu napadá...

Včera mě napadlo, že smysl našeho života je v tom, být co nejvíce sami sebou. Jsme nesmrtelné "duše", které cestují z těla do těla. A pokaždé přicházíme na svět s určitými superschopnostmi. Problém ovšem je, že na světě nejsme sami a velice často jsme bohužel obklopeni lidmi, kteří o naše schopnosti nestojí nebo je v nejhorším úplně odmítají. Rodiče do nás promítají své představy a programují nás podle sebe, škola se nás snaží formovat do podoby úspěšného a kvalitního občana a i ve vztazích se snažíme vyhovovat ostatním tak, aby nás přijímali a my si tím zasloužili jejich lásku. A své jedinečné nadání tak vůbec neobjevíme nebo na něj úplně zapomeneme.

Výborně ilustrovat se to dá na dobrodružné komedii Jumanji. Mladí se tam ocitají ve hře, ve které jim jde reálně o život. Každý z nich má určité schopnosti a slabiny. Brýlatý tlouštík to umí s mapami, prťavý černoch zase rozumí zvířatům a jejich chování, velký snědý svalovec se umí prát. Každý je něčím speciálním nadán. Úkoly, které je ve hře čekají, nejlépe zvládnou jedině když každý z nich využije to, v čem je doopravdy dobrý. Je nemyslitelné, aby směr výpravy určoval prcek, co skvěle rozumí etologii zvířat a obráceně, skvělý čtenář map se fakt nesnaží uhodnout, jak se zachová stádo rozzuřených tvorů, které se na skupinku najednou vyřítí. A samozřejmě, pokud máte ve své charakteristice to, že vás konzumace buchet může zabít, nebudete je prostě žrát.

Jasné jak facka. Ale v životě nám to už tak jasné není. Tolik se snažíme přizpůsobit, zapadnout a splnit očekávání, která jsou na nás kladená, že úplně zapomeneme, kdo jsme.

Jak tedy být nejlepší verzí sebe sama? Přestat se ohlížet na mínění ostatních a začít vnímat, co mi jde a co vlastně chci a nechci dělat. Objevit své superschopnosti a začít je používat. Bez ohledu na to, co si o nich myslí ostatní. A zároveň se nedivit, že nejsme dobří ve všem. Mě jdou dobře počty a tobě zase hra na piáno.Tak to prostě je. 

Když se zamyslím nad svými jedinečnými nadáními, jako první mě napadnou moje komunikační schopnosti, jsem od mala zkrátka šíleně ukecaná. Hubu nezavřu. Jenže od stejného mala jsem nosila domů poznámky, že jsem drzá a nejen to, moje ukecanost v nekonečně nudných hodinách výuky nikoho nezajímala, ba naopak. Nakonec jsem byla posazovaná zásadně do poslední lavice vedle kluka, protože se předpokládalo, že s klukem se bavit nebudu. Jenže budu. A jak jsem tak šla životem a pomalu a jistě jsem se učila, že je lepší držet pusu, že mám zkrátka být zticha, ideálně se vůbec neprojevovat. Protože ty mé projevy mi často způsobují mnohé nepříjemnosti. Mimochodem, teď už své okolí docela chápu, v podobě dcery mi byl nadělen dokonalý klon. Má talent říkat věci, které člověka tak nějak nenápadně urazí. Ale já už vím, že to tak přece vůbec nemyslí… Bohužel ostatní to nevědí, a tak se historie může krásně opakovat.

Druhou superschopností v pořadí jsem se obdařila někdy ve 14 letech, kdy jsem ze zoufalství sáhla po kytaře a začala hrát různé oblíbené písně a skládat vlastní songy. Zpívání je taková nenápadná, pro okolí více přijatelná forma ukecanosti. Nikdy jsem ovšem neměla dostatek sebevědomí, abych se někde se svou tvorbou prezentovala, a tak jsem si hrála jen tak pro sebe a občas pro kámošky v dětském pokojíčku. Vrchol mé kariéry byla Johanka od Nedvědů, kterou jsem jednou zahajovala táborový oheň. No a teď už pár měsíců pracuji na svém prvním albu.

Pojďme na pointu. I když jsem zoufale nemoderní a moje album pravděpodobně nebude vůbec nikoho zajímat, stejně ho natočím. A nenechám si do toho od nikoho kecat. Nechci a nebudu nikoho napodobovat a snažit se okoukat, co se druhým líbí, jak se vetřít publiku do přízně. Protože pak bych svět připravila o tu nejlepší verzi sama sebe. A to by byla škoda.