Splněnej sen

Splněný sen může vypadat všelijak. Někdo prochodí dvoje boty na poutní cestě do Santiaga, jiný na kole 12 dní projíždí vesničky v předalekém Bhútánu a někdo úplně jiný třeba skáče z mostu s lanem kolem pasu. Lidi mají různé libůstky. Já teď o víkendech sedim v jednom kamrlíku v Budějicích a... 

... vzletně řečeno nahrávám své první album. Ale když to řeknu tak, jak to je, za cenu rodinné dovolené hraju pořád dokola jednu a tutéž písničku, než jeden přísnej fousatej chlapík za okýnkem řekne, že dobrý a já můžu jít hrát pořád dokola písničku jinou. 

Kdo ještě nevíte, o vlastním cédéčku jsem začala drze snít někdy před čtyřma rokama, když jsem od jedné moudré ženy dostala za úkol začít myslet taky trochu na sebe a koupit si něco drahého, co vůbec nepotřebuju. Tenkrát se mi z jejích slov udělalo úplně zle. Já, která mám vždycky jenom jedny boty, jednu podprdu a dvoje šaty a nosím je, dokud se nerozpadnou, si mám koupit něco zbytečnýho a drahýho? Po dlouhém koumání, čím nedobrovolně pumpnu náš rodinný rozpočet, padla volba na kytaru. 

I mívala jsem jednu, Cremonu, kterou moje maminka koupila od zloděje, co vypadal jako herec Olda Vízner, za 500 Káčé někdy v roce 1990. Hrála krásně, ale nepoužíváním nezakrněla, jak by se logicky slušelo, alébrž se rozlepila a mně bylo z nějakého podivného důvodu trapné jí nosit do opravny a tak jsem jí netrapně zanesla do kotelny, kde se postarala o krapet té domácí pohody. I když trochu jinak, než to tak obvykle u hudebních nástrojů bývá. 

Oukej, o čtyři roky a dvě kytary (jednu drahou a druhou třikrát dražší) později jsem si tedy domluvila termín ve studiu na první tři víkendy v březnu a půl roku trénovala a trénovala až mi ty moje duchaplný songy lezly krkem. V kondici nebývalé jsem poslední týden v únoru chytla covida a strávila ho v teplotách. Byla jsem ráda, že vyjdu schody a celá zanudlená a zahuhlaná čekala na zázrak. Nekonal se. První víkend jsem tedy zrušila. Druhý týden už mi bylo lépe, ale tělo bylo unavené a do zpěvu mi fakt nebylo. Druhý víkend jsem tedy zrušila. Třetí týden už mi bylo vlastně dobře, ale dutiny zůstaly ucpané. I poslední domluvený víkend jsem zrušila. 

To nevymyslíš. Celej rok jsem zdravá a když už mam půl roku dopředu domluvený nahrávání, nemůžu skoro ani mluvit. 

Ale protože je ten přísnej fousáč vlastně hodnej, udělal si na mě čas čtvrtej víkend. 

První nahrávací den. Vybrala jsem si na začátek písničku, která je jednoduchá, pomalá a jenom jednou se to tam rozjede trochu vejš. Zahraju poprvý a on mi jí zdrbne. Ještě na to nejsem zvyklá, a tak mi to neni právě příjemný. Víte, on je profík, jeho nezajímá, JAK zpívám a neposlouchá, CO zpívám. Tohodle chlápka nedojmu. Ničim. Nikdy. Jeho zajímá výlučně to, kde dělám chyby. On to totiž na rozdíl od vás nebo mě, bude muset poslouchat milionkrát dokola, až to bude dodělávat a jelikož má narozdíl ode mě sluch, trpěl by, kdyby to nebylo eňo ňůňo. Dozvím se tedy, co jsem ještě nevěděla. Myslela jsem, že jsem hodně pod průměrem v hraní na kytaru, ale ve zpěvu jsem si doteď docela věřila... Jakože přirozenej talent a bejt sama sebou, né?!

Takže tam sedim, z kytary mi leze kabel, snažim se zpívat do mikrofonu a moc nemlátit do strun, mačkat správné akordy a modlím se, aby mi to znělo a snažím se myslet na to, abych tuhle zbytečně neprotahovala, abych támhle držela ve výškách tón, abych správně vyslovovala koncovky, abych to řádně procítila, abych... a pak na to úplně zapomenu a zpívam si jak chci. A on nakonec řekne: "Vidiš, teď to bylo mnohem lepší." 

Tu nejjednodušší písničku na 30 tejků (rozuměj pokusů) skutečně nahrajeme. Mě bolí po třech hodinách mačkání strun prsty, jsem unavená a mám toho dost. Jsem tedy milostivě propuštěna do domácího ošetřování s tím, že zítra to bude určitě o hodně lepší. Doma mi to nedá a své bolavé prstíky ještě jednou potrápím tím, že si zahraju pár svých songů, abych se ujistila, že opravdu pořád ještě umim hrát a zpívat... A zjišťuju, že doma na gauči pěji skoro tak dobře jako ve sprše... A na první pokus!

Druhý nahrávací den nahrajeme písničky tři. Zahraju, on zdrbne a pak hraju pořád dokola. Domů přicházím s migrénou.

Třetí nahrávací den už vím, co mě čeká. Zahraju, on má kecy a pak hraju pořád dokola dokud neni spokojenej. Dám tři songy a už je mi všechno jedno. Jsme oficiálně v půlce.

Ale... když to pak poslouchám... zní to vlastně... jako... JÁ... dobře JÁ!