Šutrem do hlavy
Natankovala jsem plnou nádrž za 2200. "To je teda drahota!", postěžovala jsem si pani pokladní v důchodovém věku, aby řeč nestála. "Je." Na chvíli se odmlčela a hleděla zamyšleně skrz výlohu ven na poklidnou ulici. "Ale stejně za všechno můžou ty Ukrajinci." "Jak za všechno můžou?" udivilo mě, jak má paní jasno. "Myslíte jako, že si tu válku dělaj sami?" Pani ještě chvíli něco mrmlá...
Borovany jsou malé zaprděné městečko a přesto i tady můžete dnes zahlédnout uprchlíky. V obchodě jsme pak ony původce všeho zla a zdražování skutečně potkali. Dvě mámy s dětmi. Na pohled je nepoznáte, jen některé ženy jsou tak nějak výrazněji a křiklavěji nalíčené než my, pravé češky. Ale jak promluví, je jasno. Jejich prapodivná, jakoby šišlavá řeč je prozradí.
Rusky neumím, a rozhodně nepoznám ruštinu od ukrajinštiny. Minulý bratrský režim jsem v podstatě nezažila a politiku jsme doma nikdy neřešili. Mí rodiče měli dost problémů sami se sebou. Ovšem i přesto mám na jazyk našich východních bratrů alergii. Je mi nepříjemné, že zrovna tito cizáci chodí po našich ulicích, sedí v našich kavárnách, ujídají z toho mála, co nám - jak ví i paní z benzínky kvůli nim - zbylo. Pozoruju svojí averzi a nechápu, kde se ve mně bere? Televizi nemáme, to musí být něco z hloubi kolektivního vědomí, nějaký pradávný hluboký strach.
Vlastně se za své myšlenky strašně stydím. Když pak v Krumlově v kavárně vidim babičku, mladou ženu a dvě malé děti, kdesi daleko od domova... Když pak slyšim ty příběhy... Moje sestra ubytovala na chatě dvě ženy s dětmi 2 a 5 let. Utíkaly z Mariupolu bohužel už pozdě. Několik dní i s dětmi hladověly, spaly někde venku. O manželích nevědí nic. Podle toho, jaké zprávy odtamtud máme my ostatní, je dost možné, že už žádné muže ani nemají. Jsou zalezlé na chatě a čekají jen na možnost vrátit se domů. Ovšem žádné "domů" už s vysokou pravděpodobností neexistuje.
Nedávno pan soused přes plot nadával, jak ty Ukrajinci maj zadarmo kino. Když pochopil, že u mě výjimečně s hudrováním nepochodí, zacouval a zklidnil se. Z jakéhosi záhadného důvodu dokážeme druhým závidět snad i válku nebo co. Pozoruju, kde se to v nás bere, kde se to bere ve mně? Proč tak snadno sklouzáváme k nenávisti? A nevím. Jen vím, že já taková být nechci. Nechci mít plnou hubu "zcela rozumných" argumentů, chci cítit. Vnímat druhého člověka a jeho příběh, chci se dojmout, když vidím krásu a rozplakat, když slyším co je smutné.
Hodně přemýšlím o odpuštění. Je základem duchovní praxe, neživit v sobě výčitky vůči těm, co vám ublížili. Ale říkám si, že někdy je to nadlidský úkol, přespříliš těžký pro obyčejného člověka, mámu. Četla jsem výpověď ženy, která utíkala se svými dvěma dětmi z okupovaného města. Rusové jim ukázali, ať klidně jdou a pak začali střílet. Třináctiletý kluk to nepřežil. Dá se něco takového odpustit? Ani si to nechci představovat... Dokážu všemu porozumět, pochopit. Chápu, že jen člověk totálně zoufalý, zaslepený, žijící ve svém vnitřním pekle, dokáže ublížit jiné lidské bytosti. Ale přiznám se, že v sobě objevuju úplně nový pocit - touhu po pomstě.
Aby ten, co hází kamenem, dostal taky pěkně šutrem do hlavy.
P. S. Ale ani taková samozřejmě nechci být.