Tahat si domu les?

"Tak co, už máte pěkně všechno nachystáno? Dárky nakoupeny?" zeptá se mladík v indické restauraci s neskrývaným výsměchem v hlase.

"A vy? Slavíte vůbec Vánoce?" zeptám se ho místo odpovědi, protože mi najednou dojde, že asi né.

"Ne, rozhodně ne. I když ani nám se to nevyhne, v nákupáku si tu fotku před stromečkem taky uděláme... Ale tahat si domu les, to ani omylem!"

"Vy nemáte stromeček?"

"Vy češi jste takoví outdooroví, to proto si domů taháte stromy."

"Počkejte a vy nemáte žádný takový svátek, jako my Vánoce?"

"Ne, my si s rodinou a přáteli přejeme všechno nejlepší, ale dávat si dárky? Za spoustu tisíc? To fakt ne."

Nakonec se ještě Kuby zeptal, jestli dostane všechno, co si přál. Ten mu pověděl, že určitě ne, protože si Ježíškovi napsal o hodně drahé lego. Mladý ind se mu vysmál, že to je skvělá zkušenost, nedostat všechno, co si přeju, zažít taky trochu toho zklamání, protože tak to doopravdy v životě chodí. A tím naší vánoční debatu zcela nevánočně ukončil.

K těmhle indům chodíme už od doby, co máme malé děti. Restauraci provozovali rodiče současného šéfa a nám se líbilo, že si nás pamatovali a vždycky se svou velmi špatnou češtinou ptali, jak se máme. Indové obecně milují děti a tak jim pokaždé neuniklo, když nám přibyl další potomek. My o nich moc nevěděli, protože česky mluvili opravdu velmi špatně. Jejich kluka a holku jsme vídali ještě tákhle malinký, jak se vraceli s aktovkama ze školy.

Před pár lety si splnili sen a odstěhovali se k Praze, nejlepší indickou restauraci na světě teď vede jejich syn. A protože si nás pamatuje, když byl ještě tákhle malinkej, rád nás vidí a svou perfektní češtinou s námi pokaždé ochotně prohodí pár mouder o životě.

Samozřejmě jsem věděla, že třeba Vietnamci naše svátky neslaví a mívají klidně otevřeno. Ale nikdy mě vlastně nenapadlo, že tu někdo může žít od mala a neslavit to jako my. Taky mě nikdy nenapadlo, že z vnějšku náš nejdůležitější svátek vypadá tak směšně a přiblble. Taháme si domu strom a celí vystresovaní pod něj cpeme dárky, který kupujeme za majlant.

Viděno očima hinduisty jsme totálně pomatení blázni.

Mám už takovou povahu, jak se tak umím hodně vciťovat do druhých, rychle přijmu jejich názor a než se vzpamatuju, nechám se snadno připravit o ten svůj. V první chvíli bych celý ty svátky klidu a pohody zrušila. Vždyť má pravdu, už léta zažívám stres s nakupováním dárků, stres, že budou děti zklamané, že budou mít dárků málo, nebo že dostanou něco, co si vlastně nepřály a bude scéna. A už léta vím, že to není o dárkách, ale kvůli dětem celou tu hru prostě hraju dál. A přestože jsem zavilý pravdomluvce, nakecávám Kubovi, že ostatním dětem možná dárky kupujou rodiče, ale je to jen tím, že už chudáci nevěří na Ježíška.

Proč to vlastně nezrušit?

Před Štědrým dnem jsme zajeli k jedné kamarádce na čaj. Neměla vůbec nazdobeno, ani slavnostně přichystáno. Jen pár světýlek zdobilo vzrostlou kytku v květináči. Smála se, že má "šamanský stromeček" a říkala, že co syn vyrostl, svátky nijak neprožívá. Přišlo nám to smutné.

My svátky trávíme na gauči, společným koukáním na vánoční filmy. Třeba na Grinche s Jimem Carreyem. Pro mladíka z indické restaurace jsme my jak ti Kdovíci. Povrchní absurdní trapáci co se honí za dárkama a vůbec nic nechápou.

Ale.

Ať si kdo chce co chce říká, Vánoce jsou magické. Umožňují nám jednou za rok zažít ten nevysvětlitelný pocit těšení se na něco zvláštního, výjimečného. A také nám umožňují zažít hojnost. Hojnost jídla, hojnost darů, splněná přání. Vzpomínáme na dětství, kdy jsme dostali oblíbený talíř s žabákem nebo jak jsme v pubertě našli dárky dříve a pod stromečkem pak byli zklamaní ze žlutých tepláků a nového báglu do školy. A do dneška nechápeme, jak to ti rodiče dělali, že jsme si tak dlouho nevšimli, že všechny ty hračky a fusekle nosí oni.

Co jsem velká, jsou to pro mě samozřejmě svátky spíše sladkobolné. Vzpomínám na ty, co tu s námi nejsou. Hlavně na mámu, která už je po těch pětadvaceti letech jen mlhavou vzpomínkou kdesi v dáli. Pocitem.

Ale ať je to, jak je to, Vánoce jsou chvilkou, kdy se člověk zastaví, spočine. A uvědomí si, že to, co zažívá teď, jednou bude stejnou tesknou vzpomínkou, sladkobolným pocitem. A to ho dovede k tomu, že to nejkrásnější na světě, co vůbec může být, je chystat všechna ta světýlka, ozdoby, vánočně se činčat a schovávat dárky, které stejně nakonec všechny skončí jako smetí u Grinche na skládce.

Protože to děláme spolu, se svými nejmilejšími. Tady a teď. A to vůbec není málo.

Krásné svátky vám všem!