To už je to zase rok?

Jedna paní, co se strašně ráda fotí, psala, že v posledním roce přestala věřit na leccos a dokonce i nějaký ten kalendář a už ví, že žádný rok neexistuje a tudíž ani minulý rok neskončil a nový nemohl začít. Chápu, jak to myslí, ale říkám si, že je docela škoda nevyužít potenciál, který se nám v podobě možného ukončení jedné etapy našeho života a začátku nové, nabízí. Nejsem takový ten slavící opíjecí typ a proto jsem ze Silvestra byla vždycky spíše rozpačitá. 

Nikdy jsem nechápala, co bych měla slavit a konec roku jsem vnímala spíš jako příležitost stýskat si po něčem nekonkrétním, co už odešlo a nejde vrátit. A jako děsivou připomínku toho, jak strašně rychle stárnu.

Asi fakt stárnu, protože najednou cítím potřebu se Nového roku tak trochu zastat. Člověk je cyklický tvor. Ať chceme nebo nechceme, žijeme v cyklech. My ženy to máme jasné, jednou za měsíc přijdou "naše dny". Ale pro všechny bez rozdílu platí cykly přírodní. Za chvíli tu máme jaro, pak léto, podzim a zimu. A pak zase dokola. A znovu a znovu. Na jaře ožijeme, v létě pobíháme jak šílení, plní energie, s podzimem začínáme šetřit síly na zimu, která nás zase psychicky a fyzicky vyčerpá a přinutí zastavit se v nekonečném běhu.

A pak je tu delší, životní cyklus - od narození k smrti. Narodíme se, rosteme, neustále se měníme, až nakonec onemocníme a umřeme.. 

My, moderní lidé, tuto cykličnost stíráme, nevnímáme. Plastickými operacemi se snažíme zastavit čas, doma máme pořád stejnou teplotu, když je tma, posvítíme si a jedeme dál, náš život je v podstatě pořád stejný. Jedinou příležitostí, kdy se doopravdy zastavíme, bývá nemoc, případně když se něco porouchá, rozbije. Zastavení je totiž chybou v perfektně šlapajícím systému. Selháním, kterému se snažíme vyhnout a zabránit. 

A proto mi ten 1. leden najednou připadá jako parádní příležitost udělat si bezbolestně inventuru, uspořádat si myšlenky, bilancovat. Co se mi vloni povedlo? Co se nepovedlo? Čemu se chci dál věnovat a co (nebo koho) už s díky opustím? A také rozloučit se bez bolesti a stesků s tím, co už je pryč. Uzavřít to. Podle mnohých příspěvků na Facebooku je teď moderní fňukat, jak těžký rok 2022 byl a že ten, který nás čeká, bude pravděpodobně ještě horší. Já mám krátkou paměť, ale když se ohlédnu, žádná děsná katastrofa se tu v české kotlině pořád nekoná, i přesto, že se jí snažíme vyhlížet se všech sil. Já vím, máme tu válku za humny, inflaci, kobylky a svrab. Ale ruku na srdce - pořád je to dobrý. A každý den si můžeme najít něco, co nás potěší, co nás zahřeje u srdce. Pořád je proč žít. 

Včera jsme byli v divadle na Simoně Stašové. Téhle úžasné herečce je 67 let a ještě má maminku. Pořád je něčím dítětem, to si ani nedovedu představit. Po závěrečném potlesku nám všem se skleničkou sektu v ruce a slzou v oku popřála hlavně zdraví pro nás a ty, na nichž jsme závislí, pro naše blízké. Protože všechno ostatní je vlastně na nás. Je.

Rok 2022 leccos přinesl a leccos naopak odnesl. Ale jsme tu a můžeme s nadějí vyhlížet rok 2023 a to je vlastně dost pádný důvod k oslavě.