V divadle

"Ty cesty hrozně kloužou, to bylo hrozný se sem dostat."

"Já navíc přijela z daleka. Až z Dřevěné, tam jsou silnice úplně zasněžený."

"Vy jste z Dřevěné? Tak to musíte znát Janu, teď nevím, jaké má příjmení, ale vy se tam určitě všichni dobře znáte, je tam pár chalup. Má velký statek a koně."

"Jo, tu znám," odpoví paní a zatváří se tak, že je jasné, že zrovna tuhle moji dávnou známou nemá v lásce.

"Koukám, že jí asi moc ráda nemáte."

"To teda nemám. V době, kdy jsem se starala o statek, čtyři děti a umírající rodiče, po mě chtěla, abych jí pomohla zabít slepice. Po mně! Ona jako že se to naučí a pak už si bude slepice zabíjet sama. Nakonec z toho nebyla jedna slepice ale tři. Musela jsem jí zabít tři slepice! Já, která sama nevím, kde mi hlava stojí!"

"Nemusela. Nemusíte přece dělat něco, co nechcete. Stačí říct ne," řeknu a pousměju se tomu, jak snadno se člověk na vsi dostane do klatby.

"No to máte pravdu," odpoví poněkud zaraženě.

"A představte si, že mi pak volala znova a chtěla zase pomoct! To určitě, mám svejch starostí dost! Víte co, já jsem strašně hodná ženská. Do divadla mě poslala moje doktorka, abych si udělala v životě taky trochu radosti. Manžel mě opustil ze dne na den. Vedl takový divný řeči, jakože to bylo se mnou dobrý, ale že už toho má dost. Ani si doma nevzal žádný věci a zmizel za jinou ženskou. Ani nevím, o čem ta hra vlastně bude."

Byla o nevěře.

Po přestávce na mě ta strašně hodná ženská pantomimicky ukazuje, že ona Jana, co si dovolila po ní drze chtít několikanásobnou slepicovraždu, sedí v řadě před námi.

Svět je srandovní místo.