Deník Antivakserky 23 - Zombie apokalypsa
Šmarjá, tak já byla fčéra dezinformátorka, do pekla se mnou! Pan Šmucler už prý na tu křivou pusu kontraindikaci uznanou má. Se mi ulevilo. Předevčírem jsme zjistili, že by nás pustili do muzea, dokonce hned národního! Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, četla jsem onu stránku několikrát dokola.
Cituji: "Národní muzeum stále můžete navštívit bez kontroly očkování, prodělané nemoci a testů, ale s respirátorem třídy FFP2 nebo nanorouškou, dodržováním rozestupů 1,5 m a dezinfekcí rukou."
Nejprve jsem zavětřila zradu, protože už jednou jsme, ovlivněni reklamou, natěšeně jeli dvě hodiny autem a pak celé to martýrium po Praze absolvovali a na ono avizované znovuotevření vstupenky zaplatili. Ovšem expozice byly úplně prázdné. S dětmi jsme si barák prošli, ale naštvaný jsme byli dost, né že né.
Říkala jsem si, že nemá cenu nic odkládat, protože opatření se nám, občanům druhé kategorie, mění ze dne na den. Vyrazili jsme dnes. Tentokrát byla velrybí kostra i šůtry na svém místě. Expozice naprosto parádní. Ovšem já, naivní a hloupá, jako vždy přecenila své síly a myslela si, že přestože jsem na obličejíčku svém vadnoucím, respirátor půl roku neměla, že to dám. Jenže já to nasadim na hubu, ucítim ten chemickej smrad a je mi z něj hned šoufl. Což jsem bohužel zjistila až vevnitř. Normálně jsme prošli parádní vyhlídku v kopuli (nebo kupoli?), pak další patro, dokonce v kavárně nás nechali hodovat a pak to přišlo! Zombie apokalypsa!
První zombie byla ještě milá, leč důrazná. Nasaďte si respirátory, je to nařízení pana ředitele. Hm, zkusila jsem to dát na hubu, ale nešlo to. Děti nutit, když je z toho na omdlení mně? Tak jsme prolítli kostry užaninevimčeho a mysleli si, že mezi šutrama bude klid. Tam ovšem nastoupila zombie číslo 95330, připravena na nás, kriminálníky, přes vysílačku. Byla ostrá a důrazná. I my, prostí lidé z venkova jsme rychle pochopili, že nedá pokoj. Poslušně jsme tedy efefpé dvojky nasadili.
Ovšem paní konala dál, jakoby nic. Pronásledovala nás a strojovým hlasem pronesla výhrůžku: "Abych na vás nemusela zavolat ochranku." Její hrůzostrašné chování se mě už dotklo. "Nechte nás už být, nasadili jsme si to, tak nás nechte být, nevyhrožujte nám.", požádala jsem jí. Ona ovšem zmáčkla vysílačku a začala hlásit: "Oddělení minerálů, nemají roušky." Z přístroje se ozvalo: "A mají lékařské potvrzení?" Zopakovala jsem, ať nás nechá být, že nemusí už nic řešit, že máme nasazeno. A ještě jsem jí vyzvala, ať si taky ten respirátor pořádně nasadí, chápete, dala si ho (zřejmě nevědomky) pod nos!!! Posunula si ho zpátky a zase mlela něco do vysílačky. Rozčilení v kombinaci s nasazeným dusidlem udělalo své.
A to bohužel i v Mírovi, kterému definitivně došla trpělivost a hodlal porušit další nařízení, tentokrát to o rozestupech. Jal se na paní vrhat. Odtáhla jsem ho pryč a měli jsme se kvapně k odchodu. Zůza a Kuba brečeli, překotně přepečlivě nasazovali ty náhubky, aby předešli hrozícímu násilí. Měli strach. U dveří jsem Míru musela znovu odchytit, viděla jsem, že je zle, chtěl se k zombici vrátit. Na schodech mi řekl, že kvůli tomu, aby zjistil její jméno a mohl si na ní stěžovat. Chtěl jí navíc informovat, že ani nařízení ředitele není nad zákonem a ten jasně říká, že fyzická osoba nesmí vymáhat dodržování vyhlášek nebo nařízení na jiných fyzických osobách. Že by její počínání mohlo být dokonce hodnoceno jako trestný čin.
Vrátila jsem se tam pro jistotu já. Paní měla kecy, že nemám mít tak divokého manžela. Pověděla jsem jí, že se chová naprosto nelidsky, že jsme si zaplatili vstupenky, abychom si něco užili a ona nám vyhrožuje, navíc nám rozbrečela děti. Že si na ní budeme stěžovat. A ona něco jako, že šéf kontroloval video a má tam to, že jsme opravdu neměli respirátory. Jméno prý nemá, jen číslo. Kustod 95330. Do očí se mi nepodívala.
Další kustod dole (číslo nevím) před šatnou byla již informovaná a velmi nepříjemně nás znovu vyzvala, abychom si respirátory nasadili. Báby se už s potížisty nehodlaly mazat. Jen paní v šatně byla milá, začala se vyptávat odkud jsme a já byla taková načatá, jen se rozbrečet, neměla jsem výjimečně náladu na nějaké ty milé hovory. Povídala jsem jí, co se stalo. "Aha, já to slyšela ve vysílačce, to jste vy?" Povídám jí, že nedokážu ten respirátor mít, že je mi z něj zle. "Mě taky", odvětila.
Máme blbou povahu, potkáme deset úžasných lidí a stejně nás skolí jedna zombice zlá, nebo dvě, nebo tři...
Třeba paní v muzejní kavárně, která nás nechala posadit a papírové kelímky s kávou servírovala s takovou obřadnou péčí, jako bychom byli ti nejváženější hosté. Třeba jak nás cestou do Prahy bez ptaní nechali najíst v jedné úžasné vege restauraci v Benešově... Třeba jak si Bětka mohla pohládnout a na ruce chvíli držet u stromečku na Staromáku sovu pálenou. Pán si pak úplně v klidu řekl o 200 ká. A dostal je. Třeba jak u Mariánského sloupu pan farář s hrstkou věřících zpívali mariánskou píseň a přáli všem jen to dobré. Třeba jak pán, co nám smažil hranolky, svou práci prožíval, jakoby smažiče hranolek snad jen hrál.
Třeba jak na Staromáku u veřejných záchodů peníze vybírá a děti zadarmo pouští moc milá Ukrajinka, která má doma 8 letou dceru a vidí jí jednou za tři měsíce. U nich doma byla učitelkou jazyka a literatury na střední škole za v přepočtu na naše 6000 korun. A draho je tam prý úplně stejně jako u nás. Tady už je 6 let. Ukrajina je prý nádherná země, mají kvalitní úrodnou černozem a pracovitý lid. Ovšem vždycky si do čela zvolí lotry a zloděje.
Tak to asi ještě nebude ta apokalypsa. Jedna vlaštovka jaro nedělá.
P. S. Přemýšlím nad tím, jak a kdy se z nás vlastně stali takoví potížisté, skoro kriminálnící. Jsme naprosto nekonfliktní lidé, máme rádi svůj klid a rozhodně nevyhledáváme dramata. Vzpomněla jsem si na článek z listopadu 1989, jak tam pán, co skončil pro své názory na mnoho let v kotelně říkal: "Každý z nás se dostal v určité osobní rovině do konfliktu s režimem. Tomuto střetu nebylo možné, podle mého názoru, se vyhnout." Chjo.