Deník Antivakserky 36 - Kolečko v systému
Jsem se nedonutila včera psát. Mám přísné pravidlo napsat každý den. Ale právě přísná pravidla se musí porušovat. Šly jsme se Zůzou zase na dlouhou procházku. Když jsme se vraceli, potkali jsme na návsi babku o berlích. Povídala, jak jde všechno od desíti k pěti, že ty děti opatření úplně zničí a jak se bojí covidu. Ptala jsem se jí, jestli někoho zná, kdo ho měl a nepřežil. Jednoho. I staří a nemocní se i po dvou letech šílené pandemie drží. Radila jsem jí, ať se nekouká na zprávy, ať není zbytečně vystrašená.
Včera mi volala žena, která je ve svých 45 letech podruhé těhotná, prvního syna už má na střední škole. Je ve třídě jediný neočkovaný a dostává od učitelů i spolužáků takovou sodovku, že s manželem napnuli všechny síly a kluka jakýmsi zázračným způsobem převedli na individuální výuku. Učil se už předtím pár let doma a prvák absolvoval díky covidu v podstatě dálkově. A tak pro něj současná situace není až zas takový rozdíl. Co mu ovšem chybí, jsou sociální kontakty. Bohužel sociální kontakty, které vás považují za totálního magora, či ojedinělou chybu v matrixu, slabší kus, jsou vám stejně naprd.
Z vlastní zkušenosti vím, že jak člověk trošku vykoukne ze systému, nechce se vám poslouchat nesmysly. Začnete třeba trochu přemýšlet o porodu a už se to s vámi veze. Proč se dělá tohle? Je to doopravdy potřeba? Nejde to jinak?
Pak nakouknete do očkování, školství, své práce... Uvědomíte si najednou, jak nesvobodní jsme, jak je všechno v našich životech nalinkované a kolik povinností máme. Že ani o vlastním dítěti nemůžeme svobodně rozhodovat. Chápete, že jen se narodíme, už za nás musí někdo zaplatit popelnice? Musíme chodit na preventivní kontroly k lékaři, očkovat se, chodit do školky, do školy, pak platit sociálku, zdravotku, daně, hypotéky, povinný ručení atd. atd. Jsme kolečka v systému a vysvobodit se úplně není možné. I když budete chtít žít skromně a všechno si vypěstujete, musíte měsíčně platit státu péči, o kterou třeba ani nestojíte.
Možná že jsme jen žili v iluzi, jak jsme svobodní, možná, že dávno nejsme a možná že jsme jen z jedné totality přešli plynule do druhé a covid nám to teď jen ukázal v celé parádě. Protože lidé žijící v západních zemích, tam, kde je blahobyt a pohodlí, podle mě moc svobodní nejsou. A když se podíváme na země, které byly tradičně chápány jako vzory svobodných a vyspělých demokracií, praktikují teď proti svým občanům ta nejtvrdší opatření. Říkám si, jestli je opravdu pro to, aby společnost fungovala, nutné mít tvrdý donucovací aparát, jestli se vlastně svoboda a blahobyt nějak vylučují...
Když se vrátíme k tomu "nejkrásnějšímu období v životě ženy", těhotenství je v dnešní době sledem mnoha vyšetření a návštěv lékaře. A to né každou ženu baví a hlavně, hodně z nás neustálé hledání problémů a závad dosti stresuje. Žena, co mi volala, by raději k lékaři nešla vůbec a já jí chápu. Žádné vyšetření vám totiž zdravé dítě nezaručí. Miminko v břiše neopravíte. Jediné co můžete, je odhalit nějakou vadu "a dát ho pryč". Pokud ovšem svého potomka nikam dávat nechcete, pokud jste připraveni ho přijmout, i když bude mít na hlavě anténky, nemá pro vás drtivá většina vyšetření právě velký smysl. A strávit těhotenství dohadováním a odmítáním tohoto a tamtoho s lékařem, který nesnese debatu, vás jen zbytečně vysílí.
Kubovi se ulomil kus zubu, měl vedle už delší dobu bouličku. Nebolela, tak jsme si říkali, že stolička třeba vypadne dřív než přijde bolest. Ale jak se ulomil, musel ven. Ovšem ty scény, který kolem toho náš chlapec je schopen nadělat, se jen tak nevidí. Tentokrát jsem díkybohu nemusela blokovat dveře a aktivně bránit útěku. Ale i tak byla snaha udržet ho v křesle nenásilnými metodami velkou výzvou nejen pro mě, ale i pro kamaráda zubaře, který se už v duchu viděl na vánočních prázdninách. Kubíkovo "Kleště né!!!" doprovázené řvaním slyšeli i mladí v čekárně. Vím to, protože nás povzbudivě komentovali, když jsme vítězoslavně opouštěli pro Kubu tolik nenáviděnou ordinaci. Nakonec, asi po dvou hodinách od zákroku pronesl, že to vůbec nebylo tak děsný jako minule a že to vlastně skoro nebolelo. By ho člověk kopnul.
Pečeme Vánočky, Míra jel dneska s dětmi pro stromek do zahradnictví, se kterým posledně zkoncoval, protože na nás byla jindy moc milá paní někdy z jara protivná, že jsme ve venkovním výběhu neměli roušky. Adventní čas je časem odpuštění, smíření. A taky lenosti jet až ke Kauflandu, kde je stejně strašně moc lidí.
O očkování dětí 5 - 11 je prý velmi malý zájem. Už vidim tu reklamu s dětskýma mrtvolkama...