Deník Antivakserky 50 - Žila Vernová

V úterý jsem cítila divnej pocit v krku a od středy po mě leze zimnice. Nic dramatickýho, ale na ležení v posteli to je. Jenže já trubka nezodpovědná, tak nějak neposlouchala intuici a chtěla potěšit mužíka, že s ním pojedu na výlet a vyrazila na meditaci do Prahy. Mezi kamarádama se mi zprvu ulevilo, ale zatim nevim, jestli se nepřitížilo na oplátku jim. V sobotu jsem si udělala domácí antigen a poprvé v životě na něm viděla i druhou čárku. Moje pocity byly rozporuplné, ale utěšovala jsem se tím, že horší by bylo, kdyby se jednalo o test těhotenskej, že jo.

Dobře mi nebylo, ležela jsem v posteli a tak jsem se vyhecovala a v sobotu si zajela užít oblíbenou kratochvíli nás antivaxerů, kteří místo za večeře nebo za kina s rodinou utrácíme 814 káčé za naflusání do plastovýho kelímku. Tentokrát nikde nikdo, zázračné úzdravné fronty se nekonaly. Paní u okýnka se mě ptala, jestli vím, že výsledky budou až do pondělní půlnoci. Že mi test bude platit jen v úterý. "Tak teď už to vim, ale mně je to jedno." Koukaly jsme jedna na druhou jako blbec na blbce. Si myslela, že chci do divadla, nebo co... V autě jsem se pak smála, že když budu zase negativní, můžu si v úterý sama oběhat nějakou tu kultůru.

Ségra mi radila, jak se mam v případě, že je to omikrounek, léčit. Vitamín Cé, Dé, Zinek, Hořčík a Aspirin na bolení hlavy. Taky prý ředí krev. My, jedinci s bujnou fantazií, si při podobně jistě dobře míněném dovětku rychle začneme představovat roztodivné věci a popravdě, zaručeně se nám přitíží... Hlava mě nebolela. Ale po oné mnohoznačné informaci o léčivech postupně začala. V půl třetí ráno mi už studený obklad na čelo přestal stačit a já si řekla, že korona nekorona, nakapu si Algifen, jak to občas při počínající migréně dělám. Do blinkání z dob před zázračnými chemickými kapkami se mi přece jen úplně nechtělo.

A taky jsem si vzpomněla, jak jsem vždycky před svou nezdravou závislostí na skrolování na facebooku, při nemoci koukala na 13. komnatu. Dramatické příběhy a těžké osudy druhých mi vždy byly nejlepší útěchou, že na tom nejsem až zas tak zle. Zjistila jsem, že to se mnou začíná být na pováženou, protože většinu z oněch trpících slavných osobností vůbec neznám. Vyhrábla jsem z paměti Bořka Slezáčka, co úspěšně překonal démona alkohola a divila se, že ještě žije. Pak nějakou herečku, co znam od pohledu, ale jméno nevím. Vdova veselé mysli se fakt hrozně dobře stará o syna postiženého po těžkém epileptickém záchvatu. A o tom, že závislost na alkoholu může překonat i ženská, mě nakonec ujistila výherkyně ceny Magnesa Litera za Deník alkoholičky.

Kdo mě zná, ví, že po zkušenostech s rodiči, co pívu a panákům holdovali o hodně víc než je zdrávo, jsem totální abstinent. Ale i tak se mi ulevilo. Do rána jsem to statečně doklepala a začala dle dobrých zkušených rad bažit né po alkoholu, alébrž po Aspirinu. Sehnala jsem ho přímo v obci a vyslala děti na záchrannou misi za elixírem, co mi jistojistě zachrání život. Léky normálně neberu, ale před pár lety jsem vzala na milost ten Algifen. Problinkanejch migrén a protrpěnejch nocí už bylo za ta léta i na můj eko-bio vkus už tak nějak akorát. 

V pobolívající hlavě jsem si umně vytvořila konstrukt, že bolí, protože se mi tam ta spajk proteiny bombardovaná krev už zahušťuje. Když si dám piluli, předejdu tak nejhoršímu. Zobla jsem prášek a udělalo se mi dobře. Nevim, jak jste to měli vy, ale Acylpirin byl v dětství moje úplně nejoblíbenější léčivo. Maminka mi ho vždycky dávala a fakt děsně mi chutnal. Pak přišly televizní reklamy se slonama na hnusnej Panadol a s bonbónkama byl konec. Jó, dětství!

O víkendu se pochodovalo za svobodu. Málem mi vypadly oči z důlků, když jsem viděla ten obrovskej zástup lidí, co se sešli v Budějicích. Aby bylo jasno, v Budějicích se nikdy nikdo nesejde, lidi tam raději seděj doma nebo nakupujou... A teď tohle! Asi se něco fakt už mění. Přemýšlím, jestli ten dýp stejt má nebo nemá nějaké to další eso v rukávu a doufám, že ne. Ale spíš myslim že jo. Přece to teď nevzdaj!

Taky jsme si začali doma - s né úplně informovaným a dobrovolným souhlasem autorky - číst Zůzy první román. Že je odjaktěživa domácí školačka, víte... Před pár dny mi až rodičovsky domlouvala, že jsem jí nenaučila pořádně psát slohovky. Kála jsem se a logicky čekala nějaké to čtrnáctileté dívčí žvatlání a naivní blábolení, které přečtu ze soucitu a pocitu sounáležitosti. Jenže... Dobrodružný knížky mě netankujou, ale tohle nás tady chytlo všechny. Prvních dvanáct kapitol jsem načetla jako audioknihu do mobila i pro kamarádku a ségry. Nevím, odkud to z té naší holky leze. Teda trochu tušim, posmívali jsme se jí, že by mohla mít pseudonym Karla Májová nebo Žila Vernová... Ale takhle, i když si přečtete horu románů, dobrej román nenapíšete. A ona jo. Teď tu kolem ní chodíme, jak ťuká do stroje další a další stránky a slídíme, jak se bude příběh Rosie a indiánů vyvíjet dál. Celá rodinka.

Už taky přesně ví, jaký chce ilustrace. Pérovky, jako od Buriana ze starých knížek Karla Maye.

Míra jí ukáže, jak se malujou a pak! Pak se těšte!